CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 21

15. srpna 2009 v 9:58 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

21.časť:Boj!!!

Sakuro, prosím...
Ah, Sasuke, stejně umřem, tak je to jedno, ne? I když to neznamená, že bych se vzdávala.
Ale... Sakuro!
Ticho! A pak jsem ho nějak - i když nemám ani ponětí jak - vykopala ze své hlavy. Teda jen na chvíli, protože to vypadalo, že pochopil, tak jsem ho tam zase pustila.
Tohle mi už nikdy nedělej! obořil se na mě.
Ušklíbla jsem se a pak se zase soustředila na Kin. Vypadala, že se každou chvíli vzteky přímo rozskočí.
"Ale? Někdo se nám naštval?" utrousila jsem lehce, opravdu jen malinko uštěpačnou poznámku.
"Ty!" zasyčela. "Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?! Víš, kdo já jsem?!"
"Jo, jo," zarazila jsem její proslov znuděně. "Slavná Kin Salkori, bacha na ní, nakope vám zadek, ááá!"

Už nenašla slova, prostě se najednou proměnila. Její vzhled se změnil jen o pár drobností - ve vlasech se jí objevila velká černá mašle na jedné straně zdobená dalšími rudými růžemi, prodloužily se jí vlasy (to bude asi jedna z věcí, kterou mají všichni Andělé Pekla společnou - aspoň tedy podle mě) a pak ta zásadní, křídla. Docela mě překvapilo, že nebyla... normální. Ne, ona byla motýlí. Černá jako ta nejtemnější noc... Ale ne, nebyla úplně jako obyčejných motýlů. Byla trochu jiná. Nejen barvou, i tvarem. No, ale co.
"Takhle se mnou nikdo nebude mluvit!" vybuchla. "A už vůbec ne taková nula jako ty!"
A bum, bylo to, stála jsem na nohou, taky proměněná. Zaregistrovala jsem Reiovo obdivné písknutí, ale pak už se mi v hlavě ozval (čtěte rozeřval) Sasuke: Co si myslíš, že děláš?! Nedělal jsem všechno jen proto, abys tady natáhla bačkory!
Klid, lásko, zašvitořila jsem. Copak to nevíš? Vždyť když se necháš zcela ovládnout vztekem, vztekem, ne steskem po zabitých bližních a touhou po pomstě, bojuješ mnohem hůř, nesoustředíš se, zloba ti zcela zastře mysl, nejsi schopen strategického uvažování. Kdopak mi to jen říkal... oh, už si vzpomínám! Nebyl jsi to náhodou ty?
Ale tohle je přece...
A opovaž se říct: "něco úplně jiného", jestli mě nechceš naštvat! Není to vůbec jiné, úplně zuří a...
Sakuro! Ona je jiná, je nejlepší z elity! Nenechá se tak snadno vykolejit, jen si tvou smrt ještě víc vychutná!
Ou, to bolelo. Mluvíš o mně, jako bych už jednou nohou stála v hrobě. Neměj strach, poradím si. Sice nevím jak, ale přede mnou - před námi je ještě spoustu věcí, které jsme nestihli a které musíme dokončit. A to nemluvím jen o té cestě kamsi, porážce Takahira a podobném. Vesele jsem na něj mrkla a přísahám, že na chvíli jsem na jeho tváři viděla opravdové, nefalšované ruměnce!
Hahá, konečně se ti podařilo ho vykolejit! rozkřičel se hlásek uvnitř mé hlavy a já se jen ušklíbla.
Sasuke taky, ovšem dost kysele, z čehož jsem usoudila, že slyšel i to moje otravné "druhé já", nebo jak tomu mám říkat.
"Čemu se šklebíš, nulo?" osopila se na mě Kin.
"Tobě," odpověděla jsem klidně a nevinně se na ni uculila.
Posměšně (a rozzuřeně) si odfrkla. "S tebou si to vyřídím, kdy budu chtít, mrcho!"
"Hohó, už se dostáváme k takovým nadávkám, jo? Kam se podělo tvoje slušné vychování? Ou, pardon, neměla bych tě oslovovat Vaše Výsosti?"
"Takže Sasuke ti o mně vykládal už dřív, jo?" Přitom na Sasukeho svůdně zamrkala.
"No, to ne," zavrtěla jsem hlavou. "Dozvěděla jsem se o tom teprve před chvílí."
Chvíli na mě nechápavě zírala, ale pak zase povýšeně zvedla hlavu. "No, to je jedno. Nebudu se tady vykecávat s takovou ubožačkou."
"Takže chceš bojovat? Klidně, ale mohly bychom jinam? Nechci si zničit bejvák."
"Spíš Sasukemu, ne?"
Super, přesně tam jsem ji chtěla mít! zajásala jsem v duchu a zasmála se. "Máš starý informace, už delší dobu je tenhle dům náš. Chápeš? Můj a Sasukeho."
Probodla mě zlobným pohledem, ale pak prohlásila: "Následuj mě, jestli to dokážeš!"
A zmizela. Jenže já překvapivě zjistila, že není zas tak těžké ji najít, takže jsem se okamžitě pustila za ní.
"Aspoň něco umíš," uchechtla se, když jsem přistála na malém paloučku. "Ale moc rychlá nejsi."
Pokrčila jsem rameny. "Radši budu pomalá než namyšlená, víš."
"Radši namyšlená než hnusná," oplatila mi to. Asi si myslela, že tohle mě nějak rozhodí. Ha! Donedávna jsem si to o sobě sama myslela a navíc - Sasuke si vybral mě, ne ji. I když asi bych chtě nechtě obdivovala toho, kdo by chtěl zůstat s ní. Taková fúrie, zlatá Karin.
"Víš, sestřičko, je hezčí než ty," ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se, i když jsem věděla, kdo tam bude. Stejně jsem ale zalapala po dechu. Rei už nebyl jen hubený, byl doslova vychrtlý (což ještě podtrhávalo jeho oblečení) a v rukou třímal podivný meč. Vlasy se mu opravdu hodně prodloužily - teď mu padaly tak do půlky stehen. A ta křídla... byla obrovská a jen na pohled vypadala dost hrozivě.
Pak se na mě ale zakřenil a já v něm zase viděla toho sympatického kluka (několik staletí starého).
"Hrozný, co?" zašklebil se na mě a ukázal na svá žebra, která byla opravdu zřetelně vidět (mírně řečeno).
"Popravdě, trochu," přiznala jsem. "Takhle jsi vypadal i před smrtí?"
"Ne, prosím tě," vyděsil se. "Takhle jsem se změnil, když jsem se stal tímhletím."
Přitom si protáhnul křídla.
"Že se nesesypeš," usmála jsem se a otočila se na Kin.
Zase přímo soptila, pravděpodobně kvůli poznámce jejího bratra.
Dala by se na ní usmažit vajíčka, zachichotala jsem se v duchu. Přesně v tu chvíli vedle mě přistál Sasuke.
Musíme se držet u sebe, jinak nemáme šanci, uslyšela jsem ho.
Vždyť já se ani nechtěla nějak oddělit, namítla jsem.
A pak se to stalo. Kin na nás poslala něco, co jsem nebyla schopna identifikovat, ale jasně to představovalo nějakou hrozbu. Právě proto jsem automaticky odskočila stranou, tam, kde to pro mě bylo bezpečné. Bohužel se ale ukázalo, že bezpečí bylo jen chvilkové a to trvalé jsem ztratila. Sasuke odskočil na druhou stranu a tak jsme se dostali minimálně deset metrů od sebe.
Až když jsem stála v jakémsi štítu, který mi zabraňoval dostat se k Sasukemu nebo aspoň Reiovi, pochopila jsem, že přesně tohle byl Kinin plán. Rozdělit nás a vyřídit si to se mnou osobně.
"Sakuro!" vykřikl Sasuke a rozeběhl se k jedné stěně.
Napodobila jsem ho, ale když se té divné, modře světélkující hmoty neodvážil vůbec dotknout, zůstala jsem stát.
Štít byl jako velká polokoule - opravdu velká, průměr mohl být tak sto metrů.
Myslí jsem snažila najít tu Sasukeho, ale když se mi to nevedlo, začla jsem panikařit a vrhla na něj zoufalý pohled. Očividně se snažil o to samé a dopadnul na chlup stejně.
"Už se bojíš?" ozvalo se z druhé strany mého vězení.
Otočila jsem se. Kin právě procházela svým výtvorem, modrá hmota před ní ustupovala a hned se za ní zase zavírala.
"Proč bych měla?" dokázala jsem si zachovat důstojnost.
Ušklíbla se. "Tak se do toho dáme," prohlásila pak klidně a natáhla pravou ruku vedle sebe. Zčistajasna se v ní objevil luk (což nebylo nečekané), ale téměř okamžitě se změnil na dlouhý elegantní meč (což čekané rozhodně nebylo a stejně tak obvyklé).
"Co to -" začla jsem, ale to už Kin zmizela.
Jen tak tak jsem stihla zareagovat a to ještě jen díky přirozeným instinktům. Sněhobílým lukem jsem na poslední chvíli zabránila, aby mi Kin usekla hlavu. Ještě štěstí, že je tak pevný.
Ušklíbla se na mě a přešla do série útoků. Ty už nedopadly tak hezky. Utržila jsem několik vážnějších ran a spoustu drobných škrábanců.
"SAKURO!" vykřikl Sasuke, když mi Kinin meč projel břichem.
Dopadla jsem na kolena a vykašlala krev. Nečekala jsem, že to bude tak krátké, doufala jsem, že budu aspoň trochu lepší, že vydržím trochu déle.
Sasuke dál křičel moje jméno, ale já ho nevnímala. Už jsem jen čekala na poslední ránu, která ale pořád nepřicházela. A naopak bolest v břiše se začla ztrácet.
"Takže rychlá, téměř okamžitá regenerace," uslyšela jsem zamumlání Kin.
Rychle jsem se posadila a podívala se na břicho. Šaty jsem měla roztržené a zkrvavené, ale po ráně nebylo ani stopy.
Že by některá z těch slibovaných úžasných schopností? napadlo mě.
Sasuke na mě znovu zavolal - v hlase jsem zaslechla strach a paniku.
Pomalu jsem se postavila na nohy a otočila se na něj.
"Jsem v pořádku," usmála jsem se.
"Ne dlouho!" ozvala se Kin a náš souboj pokračoval.
Už jsem se nebála riskovat, když se mi každé škrábnutí ihned zacelilo. Jen bolest byla trochu problém, ale po několikáté vážnější ráně jsem se ji naučila ignorovat.
Ale i přes novou schopnost, která mi rozhodně hodně pomáhala, jsem na Kin prostě neměla. Ze stylu jejího boje, z držení meče, těla, rovnováhy a prostě ze všechno bylo znát, o kolik je zkušenější, kolik staletí nás od sebe dělí.
Co chvíli můj pohled sklouznul na vyděšeného Sasukeho za stěnou, ale moje protivnice to nenechala jen tak.
"Myslíš, že se mi ještě nemusíš věnovat naplno?" ušklíbla se a máchla rukou. Sasuke zasažen nějakou neviditelnou tlakovou vlnou odletěl daleko dozadu a když se zvednul a chtěl se vrátit na své původní místo, nemohl. Tloušťka stěny se několikanásobně zvětšila a dokonce přes ni nebylo ani vidět na druhou stranu.
Teď, když jsem Sasukeho ani neviděla, jsem začla být opravdu zoufalá.
Co když mu něco je? panikařila jsem. Měla jsem strach o něj, ne o sebe.
"Soustřeď se!" zahulákala na mě Kin, takže jsem se chtě nechtě musela začít soustředit na boj.
Po chvíli jsem zjistila, že nebojuju ani tak já jako spíš moje... druhé já? Nevím, prostě na povrch vykypěla ta zlomyslnější, silnější a zákeřnější moje část. Ta, co měla hroznou radost, když jsem Sasukeho dostala do rozpaků.
Pusť mě k vedení! rozkazovalo mi, když jsem se ho úporně snažila zakopat někam do koutku mé duše.
Ani náhodou! odmítla jsem. Kdo ví, co bys zatím provedla! Jak se vlastně jmenuješ?
Co je to za debilní otázku? Jsem tvoje součást, jak bych se asi měla jmenovat?! A nech mě bejt! Zničí tě, jestli mě nenecháš vést!
"Sakra tak už konečně sklapni!" vykřikla jsem rozzlobeně.
Kin, která nic neřekla, se zarazila a chvíli se na mě dívala jako na cvoka, než se jí v tváři mihlo pochopení.
"Takže rozdvojená osobnost, to je novinka," poznamenala. "Zatím jsem se s tím setkala jen v knížkách."
Ušklíbla se tak děsivě, že jsem povolila.
Fajn, nechám tě vést, souhlasila jsem se svým druhým já. Ale nemám tušení, jak to udělat.
Prostě mě nech, ono to "přeskočí" samo, poradila mi.
Přišlo mi fakt dost divný vykecávat sama ze sebou, potřebovala jsem jí říkat jinak než svým jménem.
Dobře, ale jedna podmínka, řekla jsem a uskočila před útokem Kin. Budeš slyšet na... Darkness!
Cože?! Proč zrovna tohle?!
Protože jsi moje temná část, moje temné já. A neříkej, že ne!
Fajn, odsekla nabručeně (mým hlasem, takže mi došlo, že změnou jména jsem si moc nepomohla, pořád mi to připadalo šílené). Ale teď už mě pusť.
A tak jsem Darkness pustila k vedení.
Potěšilo mě, že i když jsem si připadala, jako by mé útoky tak trochu vedl někdo jiný, protože ani jeden výpad nebo úskok mi nebyl známý, pořád jsem to byla já, kdybych chtěla, můžu hned přestat. Vůbec nic se nezměnilo, Darkness prostě jen vedla moji ruku. A Darkness jsem pořád já, je to moje druhé já. Vím, všechno to zní šíleně, ale tak to cítím. Jako by moje schopnosti byly uzamčené v ní, v mém druhém já.
A to jsem ještě neviděla všechno...
Luk, kterým jsem se doteď musela bránit, se mi prostě najednou změnil na meč a z černých šatiček (nebo spíš z jejich zbytku) se stalo stříbřité brnění. Ne takové, jaké vídáte na rytířích v pohádkách. Bylo pohodlné, dalo se v něm velmi dobře hýbat a přitom bylo stejně tak pevné a chránilo většinu mého těla.
"Takže můžeš i měnit oblečení, jo?" ozvala se zase Kin.
Naše meče o sebe zařinčely, když ze země u mých nohou ke Kin zčistajasna vyšlehl kořen (nebo větev, nevím) a ošklivě ji poranil.
"Živel - země," zamumlala, když ode mě urychleně odskočila.
Darkness, cos to udělala?! vyjekla jsem, když jsem zírala na dřevo, které hned po zasáhnutí mé protivnice spadlo na zem a zůstalo tam ležet jako nevinný klacek.
Co by? zachichotala se. Jen dělám to, co je v mých - tedy našich, jestli chceš - silách.
Mohla bys mi aspoň říct, co všechno je v mých silách?
Nemohla, nevím to. Instinkt.
Z rozhovoru mě vyrušila Kin. Zablokovala jsem její útok a i když to se mnou vypadalo fakt dost bledě, nějak jsem jí dokázala podkopnout nohy a zaútočit. Okamžitě zase zmizela a objevila se padesát metrů daleko.
"A téměř okamžitý přechod do protiútoku za jakékoliv situace," okomentovala to.
A tehdy mi to došlo.
Ona mě jenom zkouší! vykřikla jsem.
Darkness jako moje součást samozřejmě nemá úplně vlastní mozek, takže tohle se dozvěděla ve stejnou chvíli jako já.
Ta mrcha! zanadávala.
Bleskurychle jsem na ni zaútočila a udělala jí hned několik hlubokých šrámů.
"Přestaň si se mnou jen hrát!" zařvala jsem na ni (společně s Darkness).
"To ti to došlo až teď?" podivila se. "Takže myšlení není zrovna tvou specialitou. No, ale k čemu by mi jinak byl Sasuke, když vynechám čtení myšlenek a pár dalších drobností."
Zarazila jsem se. "Cože?"
S Daarkness cloumal strach o Sasukeho stejně jako se mnou.
"Vidím, že ti o mě Sasuke neřekl všechno," ušklíbla se. "Přesněji řečeno ne o mých schopnostech."
Dál jsem na ni zírala jako na ducha.
"Copak to stále nechápeš, Sakuro? To si opravdu myslíš, že na tuhle úroveň jsem se dostala prostě jen tak, jen trénováním? Sasuke k tobě není až tak upřímný. Chce tě ochránit před hrůzami, před tajemstvími uchovávané po celé generace Andělů Pekla. Tady stojím, protože mi v žilách proudí převzaté schopnosti, síly, které jsem vzala jiným! Při zrození jsem totiž dostala jen jednu schopnost, jednu jedinou. Kdykoliv bez jakýchkoli potíží vzít vrozené schopnosti někomu cizímu, jinému Anděli Pekla. Mám určenou jen jednu podmínku. Předtím, než z něj vysaju všechnu jeho sílu, ho musím porazit... tak, že je s ním konec! Síly dotyčnému beru jen na pokraji jeho zaniknutí! Tak konečně, Sakuro, konečně znáš náš pravý svět, konečně víš, že to není jen nekončící pohádka se svou láskou. Konečně znáš pravou tvář Kin Salkori! Mě!"
Máchla mečem a já dostala plný zásah do prsou stejnou neviditelnou silou, jako dřív Sasuke. Zaskučela jsem, poodlétla kousek dál od ní, ale neutekla, ani se o to nesnažila.
V pohodě? vyptávala se Darkness.
Jsi moje druhé já, měla bys to vědět sama, odsekla jsem.
Hele, vím, že máš strach o Sasukeho, ale jak jsi sama řekla, jsem tvoje druhé já, cítím to samé co ty! Nejsi sama, kdo se o něj bojí!
Promiň, omluvila jsem se.
Nic se nestalo.
"Tak, Sakuro," pokračovala Kin. "Teď už by ti mohlo dojít, že mě neporazíš. Ne... nejdřív se musíš naučit to, co já umím už od přírody! I když netvrdím, že se ti to někdy povede. Druhý úkol je nastřádat dostatek sil! Celá staletí jsem je sbírala a teď... teď jsou prakticky neomezené! Nemáš šanci mě porazit, jsi pouze malé dítě, co se plete do záležitostí dospělých! Škoda, že my, Andělé Pekla, totálně zanikáme. Teď už nemáš možnost se se Sasukem někdy vidět, i když bude kráčet stejnou cestou jen chvíli po tobě!"
A v tu chvíli se ve mně něco hnulo. Jako by už žádná Darkness neexistovala, opravdu jsme se staly jednou bytostí. Vůbec jsem ji necítila, nemohla ji najít - splynuly jsme. Moje síly stále rostly, dokonce i do okolí se začlo šířit zářivé temně zelené světlo.
"Hohó," zasmála se Kin. "Ty budeš opravdu třešnička na dortu!"
"Nikdy," pronesla jsem ledovým hlasem, že i ona vypadala překvapeně a snad i trochu vystrašeně. "Nikdy mě nikdo nedonutí, abych udělala co ty! Teď a tady přísahám, že dokud bude aspoň nepatrná šance, dokud budu moct pohnout prsty u nohou a zvednout víčka, dokud budu žít... Vždy, do posledního dechu, nevzdám se, neuteču... BUDU BOJOVAT! A ty si pamatuj, Kin Salkori, Sasukeho se ani nedotkneš! Jsi jen ubohá proradná zlodějka a vražedkyně! A nikdo takový nemá právo žít, ne ze to, co udělal ostatním! Už nikoho dalšího nezabiješ! Protože mezi tebou, Kin Salkori, a mezi Sasukem Uchihou teď stojím já a já nedovolím, aby se mu něco stalo! Tak se třes, protože já... já, Sakura Haruno, jsem od této chvíle Strážný anděl Sasukeho Uchihy a já nepřipustím, aby ses jen pokusila zkřivit mu jediný vlas na hlavě!"
Nemám ani to nejmenší ponětí, jak se to stalo, kde jsem k tomu přišla, ale rychlost mého pohybu se najednou mnohonásobně zvýšila, že ani Kin nestíhala. Když se na mě otočila, už jsem tam nebyla a útočila na ni odjinud.
Pak už jsem na stejném místě nezůstávala ani chvíli a ona mě vůbec neviděla. Vždycky jsem se odněkud vynořila a než mě pořádně stačila zaregistrovat, sekla jsem ji mečem a zase zmizela.
A najednou prostě ta divná záře, ta moje, ta temně zelená, roztříštila Kinin štít a nahradila ho, aby nemohla utéct pro změnu ona.
Odkopla jsem ji, takže do zelené stěny narazila zády a trochu si pochroumala křídla (aspoň podle ošklivého praskavého zvuku), a sama jsem přistála na druhém konci. Dělilo nás od sebe celých sto metrů.
Nevěděla jsem, co dělám, ale natáhla jsem ruce před sebe a přímo přede mnou se začlo formovat obrovské tornádo.
Kin se rozhodla vyrukovat na mě s ohněm a ani mě nepřekvapovalo, když se vítězně šklebila. Oheň je silnější než vítr...
Ale slabší než vzduch, dodala Darkness.
Ušklíbla jsem se a lehce, jen pro sebe přikývla.
Pak jsem jednu ruku spustila a máchnutím druhé poslala vytvořené tornádo na Kin.
Oheň kolem ní vytvořil štít a ona se za ním jen šíleně smála.
"Takže ještě vítr!" uslyšela jsem ji.
"Ne, vítr ne!" zavolala jsem na ni. Tornádo už bylo na půli cesty k ní.
"Nekecej, mám oči!" odsekla. Dvacet metrů.
"Ne vítr," zopakovala jsem. Deset metrů. "Vzduch!"
Oheň před ní náhle zmizel a ona se zatvářila vyděšeně... pak už ale schytala plný zásah nemilosrdným rotujícím větrem.
------
Uši drásající výkřik přehlušil všechno ostatní a Sasuke a Rei sebou polekaně škubli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.