CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 7

1. července 2009 v 11:41 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

7.časť: Voľno

autorka. koizumi Michiyo

Další den nás Sasuke znovu odvezl do školy, ale tentokrát jel i Naruto, kterého jsem musela vyhodit zepředu. Pomohla mi Hinata, která nasadila psí oči a prosila ho, aby si sedl k ní. To naštěstí zabralo.


A hned ten den jsme se dozvěděli skvělou novinku. Škola bude celý příští týden zavřená z důvodů rekonstrukce několika tříd, které nějací inteligenti téměř rozflákali, plus k tomu ještě náprava velké části zdí, na kterých si v noci trochu vyhráli sprejeři.
"Tak to musíme oslavit!" jásal Naruto.
"Celý týden volna, celý týden volna!" opakovala si Hinata šťastně.
"Jo, to je bezva," souhlasila jsem s mírným úsměvem.
Jen Sasuke mlčel. Dokonce se ani neusmál, jeho tvář byla ledově klidná. Dnes se na mě skoro nepodíval a já nevěděla proč. Že by to bylo kvůli tomu včerejšku? Trápilo mě to, hrozně moc. Udělala jsem mu snad něco? Řekla jsem něco špatně nebo proč mě ignoruje?
"Ehm... Sasuke?" oslovila jsem ho. "Můžu si s tebou promluvit, z očí do očí?"
Jen pokrčil rameny a upřel na mě ten svůj pohled, který mi jako nějaký magnet přitáhl krev do tváří.
"Tak my jdeme do třídy, jo?" oznámila nám Hin a odtáhla protestujícího Naruta pryč.
"Já... udělala jsem něco?" zeptala jsem se a smutně jsem sklopila hlavu.
"Proč?" nechápal.
"Jen že se ke mně chováš tak odtažitě, a tak mě napadlo, jestli jsem třeba něco neřekla nebo..."
"To není kvůli tobě," zarazil můj výklad a pousmál se na mě. "Jen jsem unavený."
Nevěřila jsem mu. V jeho očích bylo něco, jako by mnou začal trochu opovrhovat, jako by mě za něco nenáviděl. Ničilo mě to.
"Řekni mi pravdu," zaprosila jsem. "Nenávidíš mě?"
"Ne!" vyhrkl okamžitě a kolemjdoucí se na nás otáčeli. "Jak tě to vůbec mohlo napadnout? Jak bych tě mohl nenávidět, vždyť..." Nedopověděl to a náhle ztichl.
"Co?"
"Ale to je jedno."
"Ne, co jsi chtěl říct?"
"Na tom opravdu nezáleží."
"Ale..."
"Ššš," položil mi ukazováček na ústa a přiblížil svou tvář k mojí. "Není to důležité."
Okamžitě jsem přestala vnímat okolí a myslet na cokoli jiného pro mě bylo nemožné. Existoval jen on a já, jen jeho a mé oči, jen jeho a můj dech, jen naše tlukoucí srdce.
Měla jsem silné nutkání zavřít oči a více se k němu natáhnout, ale úspěšně i když s velkým přemáháním jsem se mu dokázala ubránit.
Prst měl pořád položený na mých rtech, ale teď jím sjel k bradě a lehce mě po ní pohladil. Naskočila mi husí kůže a skoro jsem přestala dýchat.
A pak prostě zazvonilo a já jsem se octla zase zpátky na rušné školní chodbě.
"Měli bychom jít," konstatoval Sasuke.
Přikývla jsem a pak jsme se bok po boku vydali do třídy.
Celý zbytek dne, nebo aspoň jeho část, kterou jsem strávila ve škole, mi dělalo hrozné obtíže soustředit se. Co to mělo znamenat? přemítala jsem. Jen se mě snažil utišit nebo... nebo co? Vždyť on je - prostě on a já jsem tak ubohá a nenápadná. On u všech vzbuzuje pozornost hned na první pohled a já u nich vzbuzuji leda tak odpor.
Pořád mi nešlo na mysl, proč to udělal. A Hinata věděla, že se něco stalo, ale zatím zůstala ticho. Schovávala si to na doma.

"Co se stalo?" zeptala se hned na schodech.
"Nic," pokusila jsem se i když jsem věděla, že ji to neodradí.
"No tak, Saky," nevzdávala se. "Vždyť už jsme nejlepší kamarádky dlouhou dobu, proč se mi s tím bojíš svěřit? Od toho dne, co se objevil Sasuke, jako by ses mi každou minutu vzdalovala stále víc a víc."
"Je to složité, Hin."
"Tak to prostě nepochopím. Ale když mi to řekneš, jsem si jistá, že se ti uleví. Už to v sobě nebudeš dusit a budeš si připadat volnější. Opravdu."
A tak jsem jí to prostě vyklopila. Celý svůj příběh, úplně od začátku. Od matčina a následně i Karinina týrání, po Sasukeho příchod a dění související s ním. Jen o té podivné bytosti, kterou jsem viděla už dvakrát, pokaždé přesně o půlnoci, jsem jí neřekla. A taky o Sasukeho divném chování a o jeho zvětšujícím se tetování.
Na konci svého vyprávění jsem se rozbrečela. Hned mě objala a houpala se mnou, ale zatím mě to nedokázalo uklidnit.
"Co se děje?" uslyšela jsem šepot Nejiho, který nakoukl do našeho pokoje.
Hinata jen zavrtěla hlavou, a tak její bratránek zase odešel.
Utišila jsem se až po třiceti minutách a zatím se ještě stihla stavit Hanabi a dokonce i Hiashi a jeho žena.
"Lepší?" zeptala se Hinata, když jsem si setřela poslední slzy.
Přikývla jsem a usmála se. "Moc..."
"Nejlepší kamarádky navždy?"
Můj úsměv se ještě zvětšil. "Navěky věků," potvrdila jsem a znovu jsme si padly do objetí.

Nějak jsme přetrpěly čtvrtek a pátek a pak už přišlo vytoužené volno.
Naplánovaly jsme si snad každý den a náš program? Zábava, odreagování a flákání. Prostě pohoda. Naše plány ale překazila jediná Narutova věta. "Všichni čtyři pojedeme k nám na chatu!"
"Č-Čtyři?" vykoktala jsem.
"Přece bys našeho Sasukeho nenechala doma," zakřenil se na mě a já málem omdlela. S ním a Hinatou bych to na chatě, která jen tak mimochodem stojí uprostřed lesa, ještě přežila i když bychom museli znovu zapojit mozky a vymyslet jiný program, ale se Sasukem k tomu ne.
"Sasuke jede taky?" vyjekla jsem.
"Věděl jsem, že budeš ráda!" špatně mě pochopil a když mu to Hin chtěla vysvětlit, nepustil ji ke slovu a raději vykládal dál. "Stavíme se pro vás dneska v pět hodin u vás a pojedeme Sasukeho autem. Na chatku bychom měli dojet někdy kolem osmý."
Buď silná, zvládneš to, napomínala jsem se v mysli, nahodila jsem nucený úsměv a podpořila Naruta větou, že to určitě bude skvělý. Byl tak nadšený, že ani nepostřehnul, že jsem se přitom skoro rozbrečela.
Ještě pak vyjmenoval, co všechno si máme sbalit s sebou a pak už se sám odběhl připravit.

Přesně v pět hodin odpoledne zazvonil na zvonek a když jsme otevřely, poskakoval před dveřmi jak naprostý magor.
On asi z těch dětských let nikdy nevyroste, napadlo mě, když začal Hinatu tahat k auta jako malé dítě tahá svou matku. Ještě přitom mohl začít křičet: "Já chci lízátko!"
Po menších organizačních potížích jsme konečně vyjeli. Naruto totiž popadl Hinatinu i mou tašku a chvíli tam s nimi jen tak poletoval, pak jsme se ho s Hin rozhodly trochu srovnat a když jsme přestaly, ani za boha si nemohl vzpomenout, kam chuděry naše tašky dal. Až později se ukázalo, že je zatím uložil do kufru.
S Hin jsme si musely sednout dozadu, protože Naruto Sasukeho navigoval, ale aspoň jsme si užily spoustu legrace. Celou cestu jsme prokecaly, místy jsme přešly do šepotu, když jsme nechtěly, aby to slyšely i kluci.
A protože jsme vyjeli později, do poslední vesničky před lesem, kde stála chata Naruta a jeho rodičů, jsme dorazili asi ve čtvrt na devět a přímo na chatu v půla.
"Jsem mrtvá," vyjádřila jsem se, flákla jsem sebou na pohovku v obýváku a Hinata mě následovala. Ty výbuchy smíchu byly tak zatěžující...
Uzumaki nebyli zrovna nejchudší, ale jejich chata byla... prostě tak akorát. Žádný extra luxus, ani polorozpadlá zřícenina.
V prvním patře byla koupelna, záchod, jedna velká ložnice s dvojlůžkovou postelí, kde obvykle spávali Narutovi rodiče, Minato a Kushina, ale teď si ji pro sebe zabrali Naruto a Hinata. Dál tam pak byli dvě menší ložničky každá po jedné posteli, jejíž rozměry mohly být tak sto čtyřicet centimetrů na šířku a dva metry na délku.
Jedna ložnice připadla mně a druhá Sasukemu. Byly vedle sebe a měly společný balkon, jinak jsme od sebe byli odděleni dřevěnou stěnou. Celá chata totiž byla ze dřeva.
V přízemí se nacházela útulná kuchyňka, jídelna, obývák, pracovna a ještě jedna menší koupelna se záchodem. Jo ještě jsem zapomněla na spíž, od které jsme hned zezačátku museli Naruta držet co nejdál. Toho se chopila Hinata a oba dva zmizeli nahoře v ložnici, takže v obýváku jsem zůstala jen já a Sasuke.
"Asi jsme vám překazili plány, co?" ozval se Sasuke po chvíli ticha.
"Hm," zabručela jsem. "Ale tady to mám ráda, takže mi to nějak nevadí."
"Tys už tady byla?"
"S Narutem se znám od svých deseti let, tak si to spočítej."
"Aha." Zase nastalo ticho.
"Ukázal ti, kde budeš spát?" přerušila jsem ho, když začlo být nesnesitelné.
"Ne," zavrtěl hlavou.
"Tak pojď," vybídla jsem ho a postavila se na nohy.
Vyběhla jsem do prvního patra, kolem Narutovi a Hinatiny ložnice jsem prošla co nejrychleji a pro jistotu jsem se snažila ani neposlouchat a pak jsem otevřela dveře do jedné z menších ložnic. Tu druhou jsem si oblíbila a teoreticky jsem jí už mohla říkat moje. Spala jsem v ní vždycky, když jsem tady byla.
Sasuke za mnou prošel do svého - aspoň po dobu pobytu tady - nového pokoje a rozhlédl se. Byl útulný jako vše tady.
"Tak já půjdu," oznámila jsem a zmizela na chodbu. Dohopsala jsem do svého pokojíku a lehla si na měkkou postel. Pak jsem pohledem zabloudila ke dveřím na balkon.
Dneska byla zase krásná noc. Úplněk sice oblohu nezdobil, ale hvězdy mi stačily.
Zvedla jsem se, přeběhla přes celý pokoj a otevřela jsem dveře. Ovanul mě slabý, ale docela studený vítr a než jsem si zvykla na změnu teploty, naskočila mi husí kůže.
Balkon byl celkem velký. Částečně byl krytý střechou, ale asi jeho třetina už nad sebou měla jen širé nebe. A přesně pod koncem střechy se jako vždy nacházela taková ta zahradní houpačka.
Přešla jsem k ní, sundala z ní igelit chránící ji proti vodě, která by tam případně mohla stéct, sedla jsem si na měkký polštář a hleděla na noční oblohu.
Měla jsem na sobě jen tričko s krátkým rukávem, takže jsem se po chvíli roztřásla zimou, ale zvednout se a jít si pro něco teplejšího se mi nechtělo, takže jsem tam prostě drkotala zuby. A pak mi na ramenou přistála mikina.
Vzhlédla jsem, vděčně jsem se usmála na Sasukeho a zabalila se do jeho mikiny. Byla tak teploučká a prosáklá jeho vůní...
"Vždycky tu takhle vysedáváš?" zeptal se a přisedl si ke mně.
"Jen většinou," pousmála jsem se.
"Není ti zima?"
Ani jeho mikina mi totiž moc nepomohla a já se stále třásla jak ratlík.
"Trochu," připustila jsem.
Pak už na nic nečekal, přitáhl si mě k sobě, obmotal kolem mě své paže a sevřel mě v náruči. Zčervenala jsem, ale přitulila jsem se k němu a zavřela jsem oči. Jeho pokožka hezky hřála a jeho sladká vůně mě uspávala.
Poslední, na co se pamatuji, bylo, že jsem Sasukemu spadla do klína a zašeptala: "Jsem ráda, že jsem tu s tebou, Sasuke..."
Co se dělo pak, nevím, protože jsem plula v říši snů.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.