CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 6

1. července 2009 v 11:40 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

6.časť: Pátranie

autorka: Koizumi Michiyo

Zrovna jsem šla po chodníku, když jsem uslyšela zatroubení a hned nato u mě zastavil Sasuke.
"Naskoč si, odvezu tě," pobídl mě.


S radostí jsem poslechla, protože kdybych šla pěšky, určitě by mě dřív nebo později napadla Karin - s kamarádkami u zadku. Jako kvočna snášející vejce.
Dojel až k domu a já jsem vyskočila a sběhla si pro své věci. Když jsem je dotáhla ven, ještě pořád čekal před domem v autě.
"Tak si to nalož a jedem," zavelel.
"Počkej, ty mě odvezeš?" vyhrkla jsem, nestačila jsem se zastavit.
"Jestli si chceš s těma věcma udělat menší procházku, klidně tě nechám."
Ušklíbla jsem se, tašky jsem naházela na zadní sedadlo, sama jsem si sedla dopředu vedle Sasukeho a notebook si položila na klín.
Vyjeli jsme a ve městě jsem Sasukeho musela navigovat, protože k Hin domů logicky neznal cestu. Konečně jsme zastavili před jejich domkem a on vyskočil se mnou a pomohl mi s taškami.
Já, jelikož jsem měla lehčí náklad, jsem nezůstala po jeho boku, ale odběhla kousek napřed, zazvonila jsem a tím vyburcovala svou kamarádku k otevření dveří.
"Ahoj!" pozdravila mě vesele, ale při pohledu na Sasukeho jí úsměv zmrzl na rtech a vytřeštila na něj oči.
"Kam to mám složit?" zeptal se a tak nějak zamával, spíš trochu zahoupal taškami, aby Hin věděla, co tím myslí.
"Pojď za mnou," vybídla nás trochu zaraženě a vešla dovnitř do domu.

"Takže to s tím bydlením u 'atraktivního přítele' přeci jen byla pravda?" zaútočila na mě Hin, jen co za Sasukem zapadly dveře.
"S bydlením ano, s přítelem ne," opravila jsem ji.
"Ale i tak... spala jsi u kluka, do kterýho ses zabouchla až po uši!" jásala dál.
"Už podruhé," přiznala jsem se a sklopila pohled.
Hin, která skákala kolem mě jak malé dítě, se najednou zastavila a málem zakopla o shrnutý koberec.
"Tys u něj už byla dvakrát?"
"Přes noc jsem u něj spala dvakrát, jinak jsem tam byla už... třikrát."
"Fakticky?!"
Protočila jsem očima a obešla ji. Hned jsem věděla, že to bude ještě dlouho rozebírat a taky že ano. Do večera jsem neslyšela nic jiného. A to jsem jí ještě neřekla o jistých zážitcích.
Ten den, vlastně tu noc jsem zůstala vzhůru až do dvanácti. Nemohla jsem usnout, ale Hinata pravidelně oddechovala už od jedenácti, tak jsem opatrně proklouzla ven na balkón a pozorovala hvězdy. Byla krásná noc, měsíc byl v úplňku a vrhal na mě své mystické světlo. Vzhlížela jsem k němu, ale najednou jeho svit trochu zakryla temná silueta. A přesně v tu chvíli kostelní hodiny začly odbíjet půlnoc.
Ta divná bytost byla dost vysoko, takže se jevila jako nějaký velký pták, ale já věděla, že to obyčejný dravec ani za nic není. Když jsem si ji chvilku prohlížela, zase jsem našla člověčí rysy a křídla nebyla obyčejná ptačí. Opravdu vypadala jako od nějakého anděla, přesně jako v pohádkách. Až na to, že jsem si připadala spíš jako v hororu.
Protřela jsem si oči, zatřásla hlavou, několikrát jsem se štípla, ale pořád tam ten děsivý anděl byl a kroužil nade mnou. Jako dravec vyhlížející svou kořist.
Radši jsem zašla dovnitř, zalezla do postele a zavřela jsem oči. Měla jsem strach.
Sice jsem usnula rychle, ale několikrát jsem se probudila ze strašidelné noční můry, která mě pronásledovala celý zbytek noci. Byla jsem neuvěřitelně ráda, když mě první sluneční paprsky zalechtaly na nose a moje kamarádka se probrala i se svým optimismem.
Zrovna jsem si čistila zuby, když za mnou přiběhla Hinata s tím, že před domem čeká Sasuke v autě. S kartáčkem v puse jsem přilítla k oknu a pohlédla ven. Jeho mercedes opravdu parkoval na ulici před domem.
"Co tady dělá?" vyhrkla jsem a trochu pasty přistálo Hinatě na tváři.
Popadla ručník a setřela si ji. "Asi čeká na svou přítelkyni," řekla přitom a rozesmála se ostošest, když jsem zrudla jako rajče.
"Nech si toho, jo?" zamumlala jsem pak a vypláchla si pusu vodou. Která hned nato skončila na zrcadle, když mě k smrti vyděsil zvonek.
"Princ si jde pro svou princeznu," zavtipkovala Hin a zmizela otevřít.
Já zatím setřela vodu ze zrcadla, které pak bylo trochu ušmudlané, ale nebyl čas ho leštit. Teď jsem totiž musela zamířit do školy. Ale ještě předtím se setkat se Sasukem.
Vyběhla jsem do Hinatina a teď taky svého pokoje, popadla jsem batoh a hodila si ho na záda. Až pak jsem se vřítila do haly.
Srdce mi poskočilo, když jsem u dveří spatřila Sasukeho. A i jeho výraz se změnil.
"Odvezu vás, jestli chcete," nabídl se.
"Určitě," souhlasila za mě Hinata, popadla svou tašku a vytlačila nás ven.
Všichni jsme nasedli, já dopředu a Hin dozadu, Sasuke nastartoval a vyjeli jsme.
Stejně jako včera i dnes byl před školou poprask. A stejně jako včera jsme do školy přímo letěli a Sasuke mě ještě stíhal chránit před šílenými fotografy, za což jsem mu byla hrozně vděčná.
Když jsme se dostali do třídy, Karin na mě hned upřela vražedný pohled. Netroufne si ne mě, dokud bude Sasuke poblíž, to jsem věděla, ale jakmile se jen na chvíli vzdálí, ona mi okamžitě uštědří spoustu modřin.
Sasuke si jí všimnul, probodl ji varovným pohledem a aby to pochopila, položil mi ruce na ramena. Začervenala jsem se, ale nesetřásla ho. Aspoň jednou jsem si připadala důležitější než Karin, měla jsem navrch. Získala jsem - z nějakého neznámého a nepochopitelného důvodu - Sasukeho přízeň a Karin jeho nenávist. Ostatně všechno kolem něj, jeho chování, on... vše, co s ním nějak souviselo, pro mě bylo naprosto nepochopitelné.
On sám byl zapletený v klubku záhad a tajemstvích a já jsem přímo potřebovala aspoň jednomu z nich přijít na kloub!
"Zdarec!" uslyšela jsem Narutův obvyklý pozdrav.
"Ahoj," oplatila jsem mu to a usmála se.
"Lásko," lehce Hinatu políbil a pak se otočil na Sasukeho. "Nazdar, kámo!"
Kámo? pomyslela jsem si zmateně. Oni dva se spolu přátelí? Nějak mi nedošlo, že "kámo" Naruto říká téměř všem.
"Zdar," pozdravil ho Sasuke, který už seděl na své židli a na té se pak otočil k naší lavici. Naruto si sedl vedle něj, napodobil ho a pak jsme se všichni čtyři zakecali. Teda, čtyři... já jsem nebyla zrovna výřečná a Sasuke pořád upoutával můj pohled. A byl si toho vědom.
Když zrovna nemluvil, upíral na mě ty svoje oči a já rudla a odvracela od něj tvář. A on se pak jen usmíval.

"Holky, naskočte, odvezu vás!" ozvalo se za námi a hned nato u nás zastavil Sasuke.
"To je dobrý, Sasuke," usmála se Hin.
"No tak, pojďte," přemlouval nás.
"Já stejně ještě musím za Narutem, ale Sak se určitě ráda sveze," vymluvila se Hinata a s mrknutím zdrhla.
"Tak pojď, Saky," pobídl mě Sasuke.
Zhluboka jsem se nadechla a nastoupila. Zprvu jsme jeli v klidu a potichu, pak najednou Sasuke prudce zabrzdil a vyskočil ven. Zašel kousek od silnice, zastavil se, zatnul pěsti a koukal do jednoho místa, kde nic nebylo.
"Vypadni odsuď!" uslyšela jsem ho syknout.
Odepnula jsem bezpečnostní pás, otevřela dveře a stoupla si na chodník. Pak jsem se pomalu vydala k Sasukemu.
"Sasuke..." oslovila jsem ho a položila mu ruku na rameno. Hned jsem ale ucukla zpátky.
Jeho pokožka byla zase vařící a všimla jsem si, že jeho tetování bylo větší a - což mě vyděsilo ještě víc - stále se rozrůstalo.
Pak jsem se roztřásla. Tentokrát ne kvůli Sasukeho stavu, ale protože v okolí jsem cítila... zlo. Bylo ho tolik a nejvíc právě na místě, kam směřoval Sasukeho nenávistný pohled.
Když jsem tam pořádně zaostřila, uviděla jsem mlhavý obrys něčeho temného, co připomínalo vysokého člověka. Ale byl to jen temný obrys.
Najednou to zmizelo a s ním i nepřátelská atmosféra. Sasuke se otočil.
Ještě na chvíli jsem v jeho očích postřehla rudý záblesk a na jeho rameni poslední pohyb černé barvy, jak se jeho tetování zase stáhlo do normální velikosti.
Nevěnoval mi jediný pohled, prostě kolem mě prošel zpět do auta, nasedl a nastartoval, ale nevyjel.
Doklopýtala jsem až k mercedesu a vklouzla dovnitř. Až pak jsme vyjeli.
"Kdo vlastně jsi?" zeptala jsem se stále vyděšeně.
Neodpovídal a soustředil se na jízdu.
"Co jsi zač, Sasuke?" opakovala jsem.
Zase nic, ale tvářil se nervózněji. Nejspíš tamtím něco porušil. Ale co?
"Prosím, Sasuke Uchiho, odpověz mi," zaprosila jsem a sklonila jsem obličej, po kterém mi už zase stékaly slzy.
Sasuke stále nereagoval, až asi po dvou minutách odbočil z cesty a zajel do lesa.
"Věř mi, nechceš to vědět," řekl pak, když zastavil.
"Ne?!" vykřikla jsem a vzdorovitě jsem mu pohlédla do očí. "A jak to, že o tom nevím já?!"
"Sakuro..." začal chlácholivě. "Nemůžu ti to říct a stejně bys tomu nevěřila."
"Nemůžeš nebo nechceš?"
"Nemůžu. Chtěl bych ti toho tolik říct, ale prostě..."
"Nemůžeš."
"Ano. Prosím, věř mi. Nelhal bych ti."
"Tak mi odpověz aspoň na tohle... proč se o mě tak staráš? Proč mě chráníš před Karin, proč mi pomáháš?"
Uhnul pohledem. Překvapilo mě to, zatím jsem to dělala vždycky jen já.
"Já... nevím," řekl nakonec, ale jeho výraz říkal něco jiného. Věděl to moc dobře, ale nechtěl mi to říct. Třeba to souviselo s všemi těmi nadpřirozenými věcmi, třeba ne. To věděl jen on a jak jsem pochopila, nehodlal se mi s tím svěřovat. Aspoň ne teď.
Prstem mi setřel slzy a usmál se. "Už neplač, ne kvůli mému chování."
S lehkým zakřivením rtů jsem přikývla, ale v očích jsem stále měla vepsaný smutek.
Znovu jsme vyjeli a za čtvrt hodiny, ani ne jsme byli u Hinaty - sakra, pořád zapomínám, že můžu už říkat i u mě.
"Sakuro," zarazil mě Sasuke, když už jsem chtěla vystoupit.
Otočila jsem se na něj a ponořila se do jeho očí. Pátrala jsem v nich, aspoň odsud jsem chtěla něco zjistit, ale jediné, čeho jsem dokázala, bylo, že jsem se v nich začla ztrácet a utápět. Proč musí mít tak nádherné oči, že mě vždycky přemůžou? Smetou veškeré mé odhodlání, uchvátí mě...
"Proč jsi to po mně chtěla vědět?" zeptal se Sasuke a tím mě probral.
Pokrčila jsem rameny. Sama jsem to moc dobře věděla, ale stejně jako on mi nechtěl odpovědět na otázku, proč se ke mně tak chová, tak i já jsem si tohle chtěla nechat pro sebe.
Ale narozdíl ode mě on v mých očích uměl pátrat až moc dobře, takže jsem zase musela stočit pohled pryč od něj.
"Tak... měj se," rozloučil se nakonec.
"Ty taky," opáčila jsem. "A Sasuke?"
Otočil se na mě.
"Děkuju," špitla jsem pak.
Usmál se a konečně odjel. Až pak jsem zašeptala odpověď na jeho otázku. "Chci znát toho, koho miluju..."
Ještě jsem chvíli stála na chodníku a dívala se směrem, kudy odjel, ale pak už jsem vykročila k domu.
Ale aspoň jsem věděla, že moje pátrání určitě nebude zas tak zbytečné. V tom mě utvrdila jeho dřívější reakce, to, jak se nevydržel dívat do mých očí, když jsem mu položila zoufalou otázku, která mě pálila už tak dlouho. A nepustila se mě. Pořád jsem nevěděla, proč mě chrání. Ale já to určitě zjistím!
A jak říká Naruto... Tomu věřte!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.