CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 5

1. července 2009 v 11:40 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi
5.časť: Klamstvá vs. pravda
autorka.Koizumi Michiyo

Ještě ten večer se ve zprávách objevila informace o zoufalé matce, kterou opustila dcera. To jediné asi byla pravda. Dál tam pak byly její kecy. Že mě měla hrozně ráda, zatímco já jsem ji nenáviděla (další pravda, ale nenávist byla oboustranná), že na všechno byla sama (což bylo úplně převrácené) a že já jsem pořád jen běhala za klukama. Nejvíc mě ale dostalo poslední hlášení.


"Sakura Haruno dnes ráno odešla z domova bydlet ke svému černovlasému příteli."
Přitom se na obrazovce objevila fotka mě a Sasukeho, který mě chránil před ostatními.
Vyjeveně jsem zírala na televizi, ale Sasuke v klidu seděl dál.
"Co to vykládaj za žvásty?!" vykřikla jsem pobouřeně a do tváří se mi zatím nahrnula krev.
"Jsou blbý, nevšímej si jich," poradil mi Sasuke.
"Ale oni z nás udělali nějakej namyšlenej, ztřeštěnej páreček!" protestovala jsem.
"A myslíš, že budou říkat pravdu, když jim víc vynáší lež?"
"Ne..."
"Ono se to zas uklidní, uvidíš."
"Jo ale do té doby budu tvoje neposlušná přítelkyně."
"Radši mi řekněte, nezkrotná rebelko, co chcete k večeři."
Zacukaly mi koutky úst. "To je jedno," pokrčila jsem rameny.
"Pizzu?" nabídl mi.
"Jo, to by šlo. Ale nějakou normální, žádnou spešl."
"Šunkovou?"
"Klidně," přikývla jsem a přepnula na jiný program. Zprávy, řešili tam můj odchod. To mě opravdu nakrklo, tak jsem zkusila MTV. Aspoň tam žádný takovýhle kraviny nevysílali, zato hráli novou písničku od Britney - If U Seek Amy. Už jsem ji několikrát slyšela a líbila se mi, tak jsem si ji začla jen tak pobrukovat a trochu jsem se přitom houpala do rytmu.
Pak jsem najednou ucítila ledový dech na krku.
Doslova jsem vylítla do vzduchu s hlasitým výkřikem. Otočila jsem se a pohlédla na Sasukeho. Zase se tvářil hladově, ale teď se mu ještě třásly ruce se zatnutými pěstmi.
"S-Sasuke?" vykoktala jsem vystrašeně jeho jméno.
Ovšem neprobralo ho to a navíc ke mně vykročil. Začla jsem couvat, ale po chvíli jsem nabourala do zdi a on se pořád přibližoval.
"Co to..." nechápala jsem, ale ani jsem to nedořekla. Na krk mi položil svou ledovou ruku a přitlačil. Zděšením se mi rozšířily zorničky a v očích se mi zatřpytily slzy. Zatím to teda nebolelo, ale jeho chování bylo tak děsivě nepochopitelné.
A pak mě najednou pustil a odstoupil ode mě.
"Promiň, nevěděl jsem, že na to skočíš a tolik se vystrašíš," omluvil se a sklopil hlavu.
To měl být vtip?! pomyslela jsem si překvapeně.
"Měl to být vtip," dodal.
"T-To je v poho," řekla jsem vyděšená ještě navíc z toho, že vyslovil přesně to, co jsem si právě myslela. Už poněkolikáté...
Znovu jsme si sedli na pohovku, ale já jsem byla nervózní a pořád vyděšená a nemohla jsem s ním prohodit jediné slůvko. Nevěděla jsem, co od něj teď můžu čekat.
Zanedlouho přinesl voňavou pizzu, vlastně dvě, jednu pro mě a jednu pro něj a já ji spucla během chvilky. Měla jsem opravdu velikánský hlad - a on z toho měl obrovskou legraci. Ale musím uznat, že jsem asi opravdu vypadala srandovně, když jsem se na chutné jídlo vrhla, jako bych minimálně týden nejedla.
"Ehm... a kde budu dneska spát?" zeptala jsem se po večeři zdráhavě.
"No..." zamyslel se. "Buď v ložnici nebo v pokoji pro hosty. Jak chceš."
"Mohla bych se tam podívat, prosím?"
"Ale určitě!" Zasmál se mé prosbě a zvedl se.
Napodobila jsem ho a on mě odvedl osvětlenými chodbami až k tomu pokoji pro hosty. Narozdíl od jeho ložnice byl tmavý a navíc byl blízko toho divného pokoje, kam jsem se zatoulala včera, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Odrazilo se to i v mém výrazu a Sasuke si toho samozřejmě všimnul.
"Tak si asi dnes ustelu tady, viď?" pousmál se na mě.
"Nevadilo by ti to?" starala jsem se. Je přece divné, když si vás někdo na noc vezme pod střechu a vy ho vyhodíte z vlastní postele.
"Vůbec," zavrtěl hlavou a znovu se na mě kouzelně usmál. Tak to umí jen on. Tak, že se mi podlamovala kolena, srdce mi vylítlo až do krku a zablokovalo přístup kyslíku do mých plic.
"Opravdu ne?" ujišťovala jsem se dál.
"Kolikrát ti to mám opakovat?" zavrtěl hlavou a já zčervenala. "Nebude mi to vadit, chápeš?"
S ruměnci jsem přikývla. Jeho tón byl tak neuvěřitelně milý, matka by na mě už řvala. Vlastně ona by mi takovou nabídku ani neučinila, ona by mě prostě poslala spát na gauč - v nejlepším případě.
"Tak dobře. Teď se půjdu umýt, jo?" informoval mě.
Znovu jsem přikývla a v jeho doprovodu jsem vyšla do prvního patra, kde jsem zahnula do ložnice a on pokračoval o dveře dál do koupelny.
Lehla jsem si na postel, čichala jsem Sasukeho vůni a zírala do stropu. To mi kupodivu stačilo. A ještě jeden důležitý bod - přemýšlela jsem nad svou matkou. Nenáviděla jsem ji tak moc, tak hrozně moc... To, co udělala, bylo neodpustitelné a tak podlé. Já bych se nikdy nevzdala vlastního dítěte, nikdy bych mu nic neudělala, byť by mi jeho otec v minulosti ublížil sebevíc. Pořád by to bylo moje malé děťátko, navždy bych ho milovala. Tak, jak by správná matka měla. Ale moje matka byla zářný případ výjimky potvrzující pravidlo.
Uslyšela jsem zvuk tekoucí vody a zčervenala při představě, že Sasuke je právě ve vedlejší místnosti - jak se říká - tak, jak ho bůh stvořil. A určitě to musel být hezký pohled. Když jsem nad tím jednou začla přemýšlet, nemohla jsem přestat. Už jednou jsem ho viděla bez trička a teď jsem si živě vybavovala, jak asi kapky vody stékají po jeho neodolatelném těle, jak zavírá oči, aby mu nestekly i do hlubokých očí.
Kousla jsem se do rtu. Na co to u všech všudy myslím?!
Po několika minutách zvuk tekoucí vody utichl. To pro mě byl signál. Zvedla jsem se a seběhla jsem dolu do obýváku, kde jsem si nechala věci. Z tašky jsem vyhrabala ručník a dlouhé, černobíle proužkované triko, které jsem nosila na noc a vyběhla jsem zase do prvního patra.
Unášena svými (úchylnými) představami jsem šla a nic nevnímala. Na chvíli jsem se zastavila před koupelnou a když jsem nic neslyšela, natáhla jsem ruku ke klice, ale... Dveře se najednou prudce otevřely a praštily mě do hlavy tak, že jsem sebou praštila o zem, div jsem neztratila vědomí.
Vnímat jsem ale dokázala dost dobře, aspoň na to, abych si všimla, v čem přede mnou stál Sasuke. Kolem pasu měl obmotaný jeden ručník a druhým si drhnul mokré vlasy.
"Panebože, jsi v pořádku?" vyděsil se a přiskočil ke mně.
Na tvář mi z jeho vlasů dopadlo pár kapek vody a jedna mi stekla přímo ke rtům a vklouzla do nich.
"Jo, to nic není," zamumlala jsem, zvedla se a rychle jsem zmizela v koupelně. Tam jsem se opřela o dveře a oddechla jsem si. Ani si nedokážete představit, co to pro mě bylo. Asi ani nevíte, co myslím, že? To ta kapička nasáklá jeho chutí, co mi spadla do úst. Jazykem jsem přejela po celém jejich obsahu, jako bych hledala ještě nějaké pozůstatky chutné tekutiny.
Musela jsem se vzpamatovávat celých osm minut, až pak jsem se konečně vysvlékla a vlezla do sprchy. Umyla jsem se a pořád jsem myslela - i když jsem nechtěla, protože mě to pořádně znervózňovalo - na to, že tady před pár minutami byl i on, úplně nahý.
Konečně přestaň uvažovat jak úchyl! rozkazovala jsem si v duchu, ale nepomáhalo to.
Nějak jsem se teda umyla, rychle jsem se utřela a oblékla a zmizela z té místnosti pryč.
Chtěla jsem Sasukemu ještě dát dobrou noc, ale v obýváku ani v kuchyni jsem ho nenašla. Rozhodla jsem se tedy vydat do pokoje, kde měl tuhle noc spát, do pokoje pro hosty.
Zaklepala jsem, počkala, dokud se neozvalo: "dále" a až pak jsem vstoupila.
Uviděla jsem ho na posteli opřeného o pelest a v rukou držel nějakou knížku.
"Potřebovala jsi něco?" zajímal se.
"Já... jen jsem ti chtěla dát dobrou noc," dostala jsem ze sebe důvod. "Tak... dobrou."
Jeho rty se zkřivily do zářivého úsměvu. "Dobrou noc, Sakuro." popřál mi.
Zčervenala jsem a radši jsem zmizela. V jeho ložnici jsem se zachumlala do jeho peřiny a ještě jsem se rozhlédla po pokoji.
Dneska ráno jsem si myslela, že už se sem nikdy nepodívám a teď tu ležím znovu, napadlo mě. Přitáhla jsem si přikrývku výš a zabořila jsem do ní obličej. Byla příjemná na dotek a voněla - ostatně jako všechno v tomhle domě.
A stejně jako všechny zdejší věci mě donutila přemýšlet o jejich majiteli, o Sasukem. A tak jsem i usnula, myslíc na něj.

"Sakuro, za chvíli musíme jít do školy," probudil mě Sasuke kolem sedmé hodiny.
"Ještě ne," neuvědomila jsem si, kde jsem a kdo je on, rukou jsem ho odstrčila, ale z jeho pohledu to muselo vypadat jako nějaké pohlazení, přetáhla jsem si polštář přes hlavu a odmítla vstát.
"Saky, musíš vstát," pokračoval a lehce mi přejel rukou po rameni.
Jeho pokožka ale nebyla studená a zase z nějakého neznámého důvodu přímo hořela.
Probralo mě to, trochu jsem otevřela oči, posadila jsem se a protáhla se. Když jsem zaostřila na Sasukeho, zčervenala jsem a skrčila se.
"Dole máš snídani," oznámil mi příjemně. "Obleč se a přijď tam, jo?"
"Dobře," přitakala jsem a on se zvednul a odešel.
No jo, ale do čeho se asi mám obléknout, když všechno oblečení mám dole v obýváku? uvědomila jsem si. Hned mi bylo jasné, že tam budu muset sejít, něco si vzít a zase odběhnout nahoru.
Rychle jsem tam tedy došla a sehnula se k tašce. Chvíli jsem se v ní hrabala, ale ještě dřív než jsem našla něco vhodného do školy, ucítila jsem na sobě zase ten jeho pohled. Teda, teď ne hladový, ale spíš zaujatý.
Otočila jsem se a pohlédla na něj. Zvedl zrak od mých nohou a zase klidně se mi zadíval do očí. Jako vždy jsem to nevydržela, zčervenala jsem a se sklopenou hlavou jsem odpochodovala nahoru do ložnice, kde jsem se rychle převlékla. A zase seběhla dolů... jak kolovrátek.
"Co si dáš?" zeptal se mě Sasuke, když jsem přicupitala do kuchyně.
Pokrčila jsem rameny a sama jsem si vzala krajíc chleba. "Ehm... nemáš džem nebo tak něco?" zeptala jsem se.
Přikývnul. "Meruňka, rybíz, jahoda..."
"To je jedno," zarazila jsem jeho výklad.
Popadl tedy nějakou skleničku a podal mi ji.
"Třešeň pro mou třešničku," zažertoval, ale já jsem zrudla jak... zralá třešeň.
"Um... dík," vykoktala jsem pak, namazala si chleba třešňovou marmoškou a šáhla jsem po novinách ležících na stole.
"Být tebou, tak..." radil mi Sasuke, ale nedořekl.
"COŽE?!" vykřikla jsem s plnou pusou, jejíž obsah hned vypadl na talíř.
Přímo na hlavní stránce totiž stál velký titulek:

"BEZCITNÁ DCERA OPUSTILA SVOU MATKU, KTERÁ SE PSYCHICKY ZHROUTILA!!!"

"Já je zabiju!" šílela jsem. A kdo by ne, když z vás neprávem udělají nějaké bezcitné monstrum?
"To není všechno," povzdychnul si Sasuke, vzal mi noviny z rukou, nalistoval nějakou stránku a pak mi je zase podal.
Teď jsem si mohla přečíst celý článek...

"Dnešní mládež je jiná, než jsme byli my," reaguje dvaapadesátiletý psycholog na zprávu o utrpení paní Haruno, kterou včera 24. dubna opustila její jediná dcera Sakura.
"Dříve byla rodina to nejdůležitější, ale dnes..." vrtí nad tím hlavou. "Dnes jsou vztahy úplně posunuté... Osmnáctiletí ještě nemůžou vědět, jak je rodina důležitá, a tak se ani nedivím, že slečna Sakura dala přednost atraktivnímu příteli v nablýskaném mercedesu před svou matkou."
Sakura Haruno slova své matky popřela a tvrdila pravý opak, ale bližší informace jsme bohužel nezjistili, takže ani nevíme, co je pravda. Policie zatím věří paní Haruno, kterou museli svěřit do péče nejmenovaného psychiatra. Od něj jsme dostali následující zprávu:
"Paní Haruno je odchodem své dcery opravdu zdrcená. Měla ji opravdu ráda i když ona si jí nevšímala a radši, cituji, běhala od jednoho kluka k druhému."
Policie tvrdí, že jelikož je Sakura už plnoletá, nemůžou s jejím odchodem nic udělat.
"Je už dospělá," vyjádřil se mluvčí místní policie, "domů se vrátí, jen pokud bude chtít, jinak může žít kdekoli a s kýmkoli. A taky jakkoli."
Všechny ale zajímá hlavně jedna věc: Jaký vlastně byl vztah mezi matkou a dcerou a které tvrzení je pravdivé?

K článku byly ještě přiloženy fotografie, které se vyskytly už včera ve zprávách.
Bylo mi z toho špatně. Takový kecy! Teda až na to, že Sasuke je atraktivní a jezdí v nablýskaném mercedesu.
"Já..." otočila jsem se na něj. "Omlouvám se, že kvůli mně máš takové starosti."
"Pořád se jen omlouváš," zavrtěl nad tím hlavou, ale usmíval se.
Zase jsem zčervenala a radši jsem si ukousla další kus chleba, abych přestala aspoň zčásti vnímat jeho pohled a úsměv, z nichž jsem vždycky znervózněla.
"Jdu si ještě něco zařídit, jo? Až budeš nasnídaná, zavolej a jsem tu." A byl pryč.
Chtěla jsem vědět, co jde dělat, tak jsem do sebe rychle naházela snídani a vydala jsem se na průzkumnou výpravu. Nejdřív jsem proběhla přízemí a právě když jsem šla kolem toho divného pokoje, který mě lákal a děsil zároveň, zaslechla jsem nějaké zvuky. Zastavila jsem se a přitiskla jsem ucho ke dveřím.
"Víš přeci, že je to zakázané, že ano?" říkal právě jeden hluboký hlas.
"Ano, ale nemůžu si pomoct," uslyšela jsem Sasukeho. "Je tak..."
"Za dveřmi," přerušil ho ten hlas.
"Cože?!"
"Je za dveřmi."
Rychle jsem od nich odskočila o pár kroků dozadu a hrála jsem, že právě přicházím. A přitom jsem doufala, že na mně nebude nic znát a když Sasuke vyšel ven, naštěstí to vypadalo, že tomu věřil.
"Co tady děláš?" zeptal se ale.
"Hledala jsem tě," odpověděla jsem popravdě - aspoň částečné.
"Říkal jsem, že mě nemáš hledat, stačilo jen zavolat," upozornil mě, ale lehoulince zakřivil rty do úsměvu.
"Promiň," hlesla jsem provinile.
"Zase se omlouváš." Rozesmál se a já zrudla.

Pak jsme nastoupili do auta a vyrazili do školy, která - jak jsme pak zjistili - byla přímo zamořena fotografy a novináři.
"TO JSOU ONI!" začli křičet, jen co nás uviděli a rozběhli se k nám.
Oba jsme vyskočili ven a zdrhali do budovy, která byla aspoň trochu chráněna - nevítaní návštěvníci, tj. fotografové a novináři totiž nemohli dovnitř.
Do třídy jsme vběhli společně a okamžitě se ozvalo bučení, ale i výkřiky od mých přátel. Pak už se k nám přihnala Hinata a hned za ní i Naruto.
"Saky, jsi v pohodě?" ptala se hned.
"Jo, to je dobrý," zalhala jsem.
"Viděl - a četl - jsem o tom, co se stalo," přidal se Naruto. "Jak to snášíš?"
Pokrčila jsem rameny. "Nenáviděla mě, ale tohle bych ani od ní nečekala."
"A máš kde bydlet?" ptala se Hinata.
Sasuke vedle mě náhle tak nějak zpozorněl a čekal, co řeknu. Nechtěla jsem ho urazit, ale u něj bych bydlet prostě nedokázala.
"Můžeš jít k nám," zachránila mě Hin. "Už jsem se ptala rodičů a prý jim to nebude vadit."
"To bych ti byla moc vděčná," oddychla jsem si a zdálo se mi, že i Sasukemu se ulevilo. Souviselo to nějak s tím jeho ranním rozhovorem? A o co se tam vlastně jednalo? Nevědomost mě deptala a jasné teď bylo jen jedno... dneska se stěhuju k Hyuugovým.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.