CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 4

1. července 2009 v 11:40 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi
4.časť: Secret
autorka:Koizumi Michiyo

Probudily mě paprsky slunce, které mě lechtaly na nose. Otevřela jsem oči a překvapeně zírala na cizí strop. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozpomněla, co tady dělám a taky kde to jsem. Když mi to došlo, zbledla jsem a vytřeštila oči.


Já ho přemluvila, abych u něj přespala! napadlo mě a to mě dost rychle postavilo na nohy. Sasuke už v posteli nebyl, tak jsem se ho vydala hledat, abych se mu omluvila za své nehorázné chování.
Našla jsem ho v kuchyni, do které jsem dobloudila asi po deseti minutách. Sasuke seděl u stolu a snídal a já jsem při pohledu na něj oněměla. Byl tak krásný...
"Chceš?" zeptal se a ukázal na nějaké cereálie.
Nesměle jsem přikývla a přisedla si k němu.
Podal mi misku s jídlem, ale já se jí ani nedotkla. "Já..." začla jsem po dvou minutách, zarazila jsem se a chvíli hledala správná slova. "Chtěla bych se omluvit za včerejšek."
Zvednul obočí. "A za co?"
"No... za všechno."
Probodl mě nechápavým a zároveň pobaveným pohledem.
"Tak... promiň," uzavřela jsem to téma a dala jsem do úst první sousto.
Sasuke pohled se najednou změnil z nechápavého na takový... hladový. A pořádně mě tím vyděsil. Okamžitě mi z paměti vyskočily všechny horory s upíry, které jsem viděla. Přesně tak se tvářili, když už dlouho nepili lidskou krev a přímo před nimi se objevila nějaká většinou krásná dívka.
"J-Je ti něco?" zeptala jsem se.
Asi jsem ho probrala, protože se začal tvářit zase normálně. "Ne, nic." řekl klidně.
Teď jsem to vypustila z hlavy, ale doma se tím určitě budu zabývat.
"Odvezu tě, jo?" řekl Sasuke a zvednul se od stolu.
"Ehm... a kde mám svoje oblečení?" zeptala jsem se a trochu jsem zčervenala.
"No vidíš," zasmál se. "Vypral jsem ho, už by mělo být suché."
"Jo, ale kde je?"
"Přinesu ti ho do ložnice." A odešel.
Dojedla jsem a když už jsem se zvedla a chtěla jít nahoru, pohlédla jsem na špinavé nádobí. Za pár minut jsem stála u dřezu a myla všechny zašpiněné misky, talíře a skleničky, které mi přišly pod ruku. A tak mě taky našel Sasuke.
"Co to děláš?" zeptal se.
"Nevidíš?" opáčila jsem.
On pak přešel ke mně, chopil se utěrky, začal utírat umyté nádobí a následně je skládat do skříněk.
"To oblečení máš v ložnici," usmál se, když byla práce dokonána.
Přikývla jsem a odešla nahoru. I když jsem na Sasukeho neviděla, cítila jsem na sobě jeho pohled, dokud jsem mu nezmizela za rohem.
Ale až v ložnici jsem si oddechla. Na úzkých chodbách jsem se vždycky cítila tak nějak stísněně.
Na posteli jsem zahlédla své oblečení, došla jsem k němu a vzala ho do rukou. Bylo trochu načichlé jeho vůní. Když jsem si ho oblékla, najednou jsem si připadala volná jako ryba v oceánu bez žraloků a jiných predátorů.
Rozhlédla jsem se po Sasukeho pokoji, protože sem pravděpodobně už nikdy nevstoupím a chtěla jsem si to zapamatovat co nejpřesněji. A proč se sem už nedostanu? Jsem totiž rozhodnuta změnit svůj život. Už nebudu ta slabá chudinka, ani nápad! A Sasuke tak nebude mít možnost mě zachraňovat a pomáhat mi na nohy.
Otočila jsem se a vyšla ven na chodbu. Seběhla jsem po schodech a nějak se dostala do kuchyně, ale Sasuke tam zase nebyl.
To mi snad dělá naschvál! napadlo mě. Snad bude v garáži, zadoufala jsem pak a vyrazila směrem, který jsem si pamatovala ze včerejška. A naštěstí jsem tam i trefila - čemuž jsem se pořádně divila.
Sasuke už opravdu seděl v autě, tak jsem se k němu připojila. Vyjeli jsme a stejně jako minule i teď jsme byli za chvíli ve městě. Ale až k našemu domu jsme se nedostali. Celou ulici totiž blokovala auta policistů a fotografů a dokonce jsem zahlédla i jednu záchranku a hasičský vůz.
"Co se to tu u všech svatých děje?" zamumlala jsem.
"Nevím, půjdeme se podívat," řekl Sasuke, zaparkoval a oba jsme vystoupili z auta.
Sasuke se v klídku prodral davem a mně stačilo jen držet se těsně za ním. Došel až ke kraji a nejednou se zastavil a otočil se na mě.
"To se ti nebude líbit," oznámil mi smutně.
Zavřela jsem oči, nabrala odvahu a obešla ho. To, co jsem uviděla, mi doslova vyrazilo dech.
Má matka stála na zahradě obklopena hned třemi policisty a jedním zdravotníkem a naříkala. Vůbec jsem nevěděla proč, ale bylo mi jasné, že to jen předstírá. Znala jsem ji až moc dobře.
Pak se ke mně doneslo pár slov. "Holčička moje, co si bez ní počnu?" brečela.
Vytřeštila jsem oči. Co to tu hraje za divadlo?!
"Měla jsem ji tak moc ráda a ta nevděčnice teď utekla," vzlykala dál.
Už jsem nevydržela zůstat zticha. "Cože?!" zakřičela jsem a rázně jsem k ní vykročila.
Rozšířily se jí oči překvapením, ale dokázala hrát dál, rozeběhla se a objala mě. "Díky bohu," opakovala.
Vymanila jsem se jí ze sevření. "Co to tu hraješ?!" naštvala jsem se.
"Vidíte to, vidíte to?!" zakřičela na policisty a zhroutila se na zem. Přiběhli k ní.
"Proč to své matce děláte, slečno?" ozval se jeden z nich vyčítavě. "Proč jste utekla?"
"Opravdu to chcete slyšet?" zeptala jsem se kousavě. "Ano, utekla jsem. Před ní, před jejími nadávkami a mlácením!"
"Říkala jsem, že to bude tvrdit," vyjekla moje matka.
"Protože je to pravda! Vůbec nechápu, proč tady takhle vyvádíš!"
"Měla jsem o tebe strach," dál hrála ten svůj nesmysl. A ti zatracení poldové nejspíš věřili jí a ne mně. Že jsem si já kráva už dřív nešla stěžovat. Nemusela bych tady takhle trapčit.
"Jo, tak proč od tebe mám nové modřiny?!" vyjela jsem na ni a jako důkaz jsem si vyhrnula tričko. Teď se policisti zatvářili zmateně a ani má matka to nečekala. "Když mě máš tak ráda, jak tvrdíš, proč jsi mě celé roky mlátila a nadávala mi?! TAK PROČ?!"
"Ale co to tu povídáš?" nevzdávala se. "Já jsem na tebe nikdy nevztáhla ruku."
Už mě to opravdu začlo štvát. Najednou jsem dostala chuť jí jednu vrazit. A to pořádnou.
"Nikdy jsi na mě nevztáhla ruku, jo?!" vykřikla jsem. Nervy jsem měla jen jedny a ty už byly v čudu.
Pak jsem ucítila něčí ledovou ruku na rameni. "Klid, Saky," uslyšela jsem Sasukeho hlas.
OMG, řekl mi: "Saky!" Asi tak by se moje postava vyjádřila v kreslených seriálech. Ve skutečnosti jsem sebou málem šlehla.
"Vidíte!" vykřikla moje matka. "Běhá si za klukama a mě nechá, abych v domácnosti dělala všechno sama!"
Tak tohle byl přesný opak!
"Co to vykládáš za nesmysly?!" zakřičela jsem a po tváři mi začly stékat slzy, smutku a vzteku zároveň.
"Radši pojď," zamumlal Sasuke, vzal mě kolem ramen a odvedl mě do ústraní.
"Proč to udělala? Proč?" vzlykala jsem. "Už i tak mě trápila dost a teď proti mně ještě poštve poldy a následně celé město, ne-li celý svět!"
"Pro slávu, pro peníze, pro potěšení..." předložil mi Sasuke možné důvody.
Rozbrečela jsem se ještě víc. Věděla jsem, že je mrcha, ale až taková... To by mě v životě nenapadlo. A navíc že takovou hnusárnu udělá vlastní dceři! Jasně, nenáviděla mě a já za to ji, ale pořád jsme prostě byly matka a dcera. Nějaké nepatrné a slabé pouto mezi námi přece muselo být, něco, co by tohle nepovolovalo. Ale jestli něco takového skutečně bylo, ona to právě zpřetrhala. Nůžky, šmik a je to.
"Jestli se tam už nechceš vrátit, můžeš bydlet u mě," nabídl mi.
Vytřeštila jsem na něj oči. On si do domu klidně vezme cizí holku? Jistě, už to dvakrát udělal, ale to bylo něco úplně jiného. To jsem tam byla s tím, že odejdu zase domů, ale teď mi nabídl, abych u něj zůstala natrvalo! Vůbec se neznáme a on chce, - teda aspoň mi to nabízí - abych se k němu nastěhovala.
"To nepřichází v úvahu," vynesla jsem své rozhodnutí nahlas.
"Ne napořád," opravil se, jako by věděl, nad čím jsem přemýšlela. "Jen dokud si něco nenajdeš."
"Vždyť se vůbec neznáme," řekla jsem. I když bych moc chtěla... ozval se hlásek uvnitř mé hlavy. Z něj se asi brzo zcvoknu - jako z toho hlasu.
"Co není, může být," pousmál se mile. "A znám tě víc, než si myslíš," dodal tajemně. Přeběhl mi mráz po zádech. Ten tón a ta věta sama o sobě...
Oklepala jsem se. Myslel to vážně nebo to byl jen vtip?
"Tak víš co? Dneska u mě ještě přespíš a pak se uvidí," rozhodl se pro kompromis, který se zamlouval i mně.
"Ale nejdřív si musím dojít pro věci," zakabonila jsem se. Sasuke na mě upřel ten svůj vševědoucí pohled a já se zhluboka se nadechla a vydala se směr domů - vlastně oprava: do bývalého domova. Nikdy jsem to tam moc nebrala jako svůj domov a po tom incidentu už se tam nikdy nechci vrátit. Jen pro své věci, kterých opravdu není moc.

"Slečno Sakuro, co je pravda na slovech vaší matky?" sesypali se na mě hned novináři a fotografové zběsile blýskaly svým vybavením.
Absolutně nic, napadla mě odpověď na jejich otázku. Sasuke mě znovu vzal kolem ramen, tentokrát pevněji a těsněji a rozrážel mi cestu. Jak bodyguard nějaké celebritě. Když někdo nechtěl uhnout, prostě ho srazil k zemi, ale většinou všichni uhnuli, jen co ho zahlédli. Aspoň teď mi jeho přirozený respekt pomohl.
Nějak mi proklestil cestu až k domu, kde policisti pořád utěšovali mou "zoufalou" matku. Při pohledu na mě jim něco řekla a rozbrečela se ještě víc.
"Ta je teda dobrá herečka," uslyšela jsem Sasukeho zabrumlání.
Nejspíš mě chtěl povzbudit, ale jestli to opravdu měl v plánu, nepovedlo se mu to. Místo toho mi do očí vhrkly slzy. Pokolikáté už? Od toho dne, co se Sasuke objevil, brečím nějak moc často.
I když mi bylo nanic, dokázala jsem najít aspoň trochu své důstojnosti, zastavila jsem pláč a se vztyčenou hlavou jsem prošla kolem své matky dovnitř do domu. Tam konečně mě Sasuke mohl pustit.
Vydala jsem se po schodech do svého pokojíku a on šel jako stín za mnou. Zpod postele jsem vytáhla dvě tašky, naházela jsem do nich veškeré své oblečení a jiné drobnosti, na záda jsem si hodila batoh s učením a navrch jsem ještě popadla notebook. To mi stačilo - a to bylo vlastně všechno. Sasuke ještě do nějaké tašky narval mojí skromnou sbírku knížek a mohli jsme jít.
Ve dveřích jsem se ještě naposled otočila a rozhlédla se po místnosti. Tenhle dům jsem nenáviděla, ale tenhle pokoj, svůj pokoj jsem měla ráda. Na stole jsem zahlédla ještě jednu věcičku.
"Můj mobil!" vykřikla jsem a rychle jsem pro něj doběhla. Strčila jsem ho do kapsy a vyšla jsem ven za Sasukem.
"Dej mi něco, pomůžu ti," řekl a vzal si ode mě můj školní batoh a ještě jednu tašku.
"Dík," poděkovala jsem.
Usmál se a za chvíli se mnou vyšel před dům.
Fotografové znovu zvedli své přístroje a novináři se k nám rozeběhli. Sasuke už po třetí za dnešek položil svou ruku na má ramena a přidal do kroku. Ovšem novináři ho napodobili, takže za chvíli už jsme byli v jejich kruhu a oni mi pokládali otázky, které jsem jedním uchem pouštěla dovnitř a druhým zase ven. A po několika vteřinách jsem jim svou hlavu úplně uzamkla a k autu jsem došla jen díky Sasukemu, který mě vedl.
Rychle naházel mé věci na zadní sedadla, usedl k volantu a nastartoval. Novináři se naštěstí obrátili a zaútočili na mou matku, takže já se Sasukem jsem konečně měla klid. Přesto ale pro jistotu projel nejdřív půlkou města a až pak zamířil do svého domu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Errrrrror Errrrrror | 1. ledna 2010 v 22:37 | Reagovat

Ale nekdo tu videl Hell Girl 1. diel.....hmmmmmm? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.