CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 3

1. července 2009 v 11:39 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

3.časť: Bližšie

autorka:Koizumi Michiyo

Tu noc jsem nějak nemohla usnout. Pořád jsem se převracela z boku na bok, dokonce jsem si několikrát začla opakovat dějepis, který mě zatím vždycky uspal, ale teď jsem nakonec vždycky skončila tak, že jsem zírala do stropu.


Pár minut před dvanáctou už jsem konečně upadla do jakéhosi polospánku. Měla jsem přivřené oči a už jsem skoro nevnímala. Přesně o půlnoci jsem se znovu přetočila a můj pohled padl ven z okna. Rázem jsem byla vzhůru a pravděpodobně bych svým výkřikem probudila i matku, to by ale musela být doma. A důvod, proč jsem zaječela? Přímo před mým oknem jsem totiž zahlédla temnou siluetu. Byla velká asi jako člověk, ale - a to mě vyděsilo asi nejvíc - měla ještě obrovská křídla. Když jsem tam ale pohlédla znovu, nikdo tam nebyl. A jak by se tam taky mohl vzít, že? Napadlo mě jediné vysvětlení... byla jsem už tak unavená, že jsem blouznila. Nic jiného mi prostě nepřišlo reálné. Je přece blbost, že by se před mým oknem vznášel anděl nebo něco takového. Počkat, anděl? zpozorněla jsem. Sasuke?
Zatřásla jsem hlavou. Začínám být pořádně ztřeštěná, odsoudila jsem své chování a s myšlenkami na černovlasého "anděla" jsem konečně usnula, na rtech mi hrál úsměv.

"SAKURO! OKAMŽITĚ MAZEJ UDĚLAT SNÍDANI!"
Hezké probuzení, že?
"Už jdu," zavolala jsem a posadila se. Protřela jsem si oči a chtěla si stoupnout, ale zatočila se mi hlava a já spadla na zem.
"SAKURO!" zařvala znovu matka z přízemí.
Nevnímala jsem ji a vzpamatovávala se z toho nenadálého pádu. A jak jsem tak ležela, vzpomněla jsem si na události ze včerejška. Rychle jsem se posadila, ale znovu se mi udělalo mdlo a chvíli jsem všechno viděla rozmazaně. Když už jsem se konečně vzpamatovala, vytáhla jsem triko a podívala se na své břicho. Velká podlitina, kterou jsem měla přímo ve středu, byla skoro pryč! Rychle jsem přezkoumala všechny modřiny a rány od Karin a s radostí jsem zjistila, že jsou téměř zahojené.
"SAKURO!" Matčin výkřik teď byl podrážděnější a hlasitější.
Zvedla jsem se a rychle seběhla po schodech.
"Kde se couráš, ty potvoro?!" začla na mě hned řvát.
"Už mi sakra přestaň nadávat!" vyjela jsem na ni.
Překvapilo to jak ji, tak i mě. Ještě nikdy jsem se nebránila, nikdy jsem jí nic neřekla. Ona se ale rychle vzpamatovala.
"Co si to dovoluješ?!" začla křičet a hned mi vlepila pořádný pohlavek. "Na mě si nebudeš otvírat pusu!"
Zakryla jsem si rukama tvář a zadržovala jsem slzy. Proč se vždycky všechno musí pokazit? Byla jsem tak šťastná, že modřiny převážně od Karin konečně začly mizet a hlavně že mi Sasuke, ten, do koho jsem byla nenávratně zamilovaná, pomohl. A teď tohle.
"Už si to ke mně nikdy nedovoluj!" skončila s mlácením. "Pořád jsem tvoje matka!"
Bohužel, prolítlo mi hlavou. Nejspíš jsem to řekla i nahlas, protože na mě něco zakřičela a ještě mě několikrát bolestně udeřila.
Když konečně přestala, nechala mě a prostě odešla. Odreagovat se.
Jo, to bych potřebovala taky. Zhroutila jsem se na podlahu.
Musím odtud pryč, napadlo mě. Pomalinku jsem se zvedla na nohy, ale neudržela jsem se na nich a padla jsem na kolena. Moje zoufalství se ještě zvětšilo. Znovu jsem postavila a než jsem zase spadla, opřela jsem se o stůl a naštěstí jsem už zůstala stát. Nohy se mi třásly, tak jsem chvíli čekala, než se trochu urovnaly a připravily se znovu nést mou váhu.
Pak jsem se pomalu a opírajíc se, kde to šlo, vydala k domovním dveřím. Vykulhala jsem na předzahrádku a klopýtala do parku. I když právě tam jsem vždycky byla terčem Karin, právě tam kotvilo moje utrpení, pořád jsem tam měla jedno oblíbené místečko, kam jsem se vždycky schovávala. Byl to taková malá loučka ohraničená stromky, v kterých jsem jako malá viděla vojáky, kteří mě hlídali před krutým světem, před realitou. Tam jsem byla já princezna a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla.
Ale dnes se mi tam nepodařilo dojít.
"Ale kohopak tu máme?" uslyšela jsem známý hlas, podotýkám že nenáviděný.
"Teď ne," zaprosila jsem a po tváři mi začly stékat zadržované slzy.
"Ty máš ale smůlu," zašvitořila.
Byla sice sama, ale já jsem byla úplně mimo a vysílená, takže jsem byla lehký terč.
Jednou ránu do břicha mě uvedla k zemi. Kopla do mě a já se automaticky schoulila do klubíčka.
Napřáhla se, ale další rána nedopadla.
"Jdeš se přidat?" uslyšela jsem, jak se někoho ptá.
Vystrašeně jsem zvedla svůj špinavý a od slz mokrý obličej. Po cestě sem přicházel Sasuke s nenávistným výrazem v očích. Bála jsem se, neuvěřitelně moc. Pak ale svou nenávist koncentroval na Karin.
"Vypadni!" rozkázal ledově.
"Cože?" nechápala.
"Řekl jsem, abys vypadla!" zopakoval to hlasitěji a ostřeji.
Karin najednou vypadala, jako by se měla rozbrečet. "A-Ale..." snažila se něco namítnout.
"Kliď se!" zařval na ni tak mocně, že spadla na zadek.
Pak doběhl ke mně. Cítila jsem, jak mě jeho ruce pomalu zvedají do vzduchu a on si mě přikládá k tělu. Ovšem měla jsem co dělat, abych neomdlela. Byla jsem už úplně na dně.
"Už se jí nikdy nedotkneš, nebo..." výhružně nedokončil větu a někam se mnou odcházel.
Asi jsem cestou odpadla, protože když jsem zase začla vnímat okolí, ležela jsem v Sasukeho posteli. A on seděl na jejím okraji.
Když jsem otevřela oči, chvíli jsem na něj koukala jak na zjevení a pak se rozbrečela.
"Sakuro..." zašeptal a dotknul se mé ruky. Zase do mě vnikl jeho chlad.
Naskočila mi husí kůže a instinktivně jsem ucukla, jak se mé tělo bránilo neznámému.
"Už nemůžu," zamumlala jsem pak.
Smutně se na mě podíval, což mě rozbrečelo ještě víc.
Natáhl se, opatrně a jemně mě nadzvedl a přitiskl si mě k tělu. Přesně to jsem potřebovala, vybrečet se na něčím rameni. Ruce jsem mu položila kolem krku a pak už jsem jen brečela a brečela.
Cítila jsem jeho chladné dlaně na svých zádech a i když mi z toho znovu naskočila husí kůže, nebránila jsem se a víceméně jsem to ani nevnímala. Nechala jsem se unášet zadržovaným smutkem a bolestí, musela jsem všechny ty roky utrpení nějak dostat ven.
Při obzvlášť bolestným vzpomínkách jsem se vždycky přitiskla víc k Sasukeho tělu. A vždycky se mi zdálo, jako by jeho pokožka o nějaký ten stupeň zvětšila teplotu, ale nezabývala jsem se tím.
Až když jeho dlaně skoro hořely, musela jsem se od něj odpoutat. Nevýslovně to pálilo.
Ovšem dřív, než jsem to udělala, on sám povolil sevření a položil mě zpět na matraci.
"Prospi se," usmál se na mě a lehce mě ukazováčkem pohladil po tváři. Nedávala jsem na sobě nic znát, jen jsem přikývla, ale uvnitř jsem panikařila. A ne díky tomu, že mě pohladil, to mi ani nějak nedošlo - aspoň ne teď. Ne, to jeho rozpálená kůže mi naháněla strach. Nebylo to přirozené.
Zachumlala jsem se do heboučké peřiny prosáklé jeho vůní a zavřela oči. Za chvíli už jsem o sobě nevěděla.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probrala, venku byla tma a Sasuke už neseděl u postele.
Posadila jsem se a protřela si oči. Pak jsem se vysoukala zpod peřiny a stoupla si na koberec. Překvapeně jsem zjistila, že nemám svoje oblečení. Měla jsem na sobě dlouhé černé triko. Musel mě převléknout už dřív, protože na nějakých místech bylo ještě trochu vlhké od slz. Jak to, že jsem si toho nevšimla? přemýšlela jsem. Zrudla jsem, když mě napadlo, že mě musel vidět skoro nahou. Rychle jsem zkontrolovala, jestli mám spodní prádlo. Oddychla jsem si po zjištění, že to je na svém místě.
Pak jsem se váhavě vydala ke dveřím a vylezla ven na chodbu. Panovala tam neproniknutelná tma. Rukama jsem šátrala po zdi a naštěstí jsem brzo narazila na vypínač a chodbou se rozlilo optimistické světlo. Prošla jsem skoro celý dům, ale Sasuke nikde. Až jsem - se zaklepáním, jako vždy - vstoupila do jedné místnosti. Byla zcela prázdná a ozařovalo ji rudé světlo, ale nějakou lampu nebo tak něco, co by ono divné osvětlení vydávalo, jsem nikde neviděla. A najednou jsem v koutě té divné místnosti zahlédla nějaké dveře. A právě zpoza nich sem pronikalo to světlo.
Udělala jsem k nim pár zdráhavých kroků. Asi metr od nich mnou projel takový divný pocit. Sálal z nich až děsivý respekt a nebezpečí.
Ucouvla jsem. To totiž nebylo všechno. Od dveří sem vanul horký vzduch.
Dostala jsem strach. Otočila jsem se, rychle jsem vypochodovala ven na chodbu a práskla za sebou dveřmi.
"Sakuro?" uslyšela jsem Sasukeho volání.
Něco mi říkalo, že by nebyl rád, kdyby mě viděl u této místnosti, proto jsem se rozeběhla chodbou někam pryč. Doběhla jsem až ke schodišti, po kterém jsem se tryskem vydala a dostala jsem se až ke koupelně - kde se nachází, jsem věděla z předchozí návštěvy. A pak už se Sasuke vynořil zpoza rohu.
"Já..." snažila jsem se najít nějakou výmluvu, ale nic mě nenapadalo.
"Chtěla ses umýt?" hádal.
Přikývla jsem.
Usmál se a zmizel v ložnici. Vrátil se s bílým ručníkem a podal mi ho.
"Dík," hlesla jsem a nezbývalo mi nic jiného, než vlézt do koupelny a umýt se. Což, jak jsem zjistila, byl taky dobrý nápad. Pořád jsem měla ušmudlanou tvář od toho, jak jsem ležela v parku na zemi.
Ze sprchy jsem vylezla svěží a... je to možné, šťastná? Vždyť jsem měla další modřiny a nevypadaly vůbec hezky, ale já jsem skoro skákala radostí.
Když jsem se oblékala, přišla jsem na důvod mé radosti - a divila jsem se, že mě to nenapadlo hned. Byla jsem v Sasukeho domě a on se o mě staral. Navíc mě zase ochránil. Pak se mi ale z mysli vynořila ta podivná místnost. I když to bylo děsivé, teď jsem pocítila hroznou touhu zjistit, co ty dveře schovávají. Ale pořád jsem byla víceméně šťastná.
"Odvezu tě domů," řekl Sasuke, hned co jsem se vrátila do ložnice, kde ležel na posteli.
Okamžitě mi klesla nálada a při pomyšlení na matku, která na mě určitě bude řvát, kde jsem byla a tak, jsem se skoro rozbrečela.
"Já tam nechci," namítla jsem. "Zase na mě bude řvát, zase mě bude mlátit a..." Rozbrečela jsem se.
Okamžitě vyskočil a objal mě.
"Všechny problémy si tě jednou najdou, neschováš se před nimi," přemlouval mě.
"Nejsem připravená," trvala jsem na svém a rukama jsem mu pevně sevřela košili. "Nech mě tady, prosím. Nebudeš o mně vůbec vědět, budu potichu, jen mě tam neodvážej."
Určitě mě považoval za naprostého cvoka, ale hlavní bylo, že nakonec svolil a odložil klíčky od auta na stůl.
Já si zatím sedla na zem a vzhlížela k němu jak k bohovi. Připadala jsem si jak myš.
Při pohledu na mou tvář, ve které bylo vepsané zděšení, vděk, smutek a radost v jednom, si povzdychnul. "Máš hlad?"
Zavrtěla jsem hlavou, ale zakručelo mi v břiše.
Tak nějak smutně se usmál a pomohl mi na nohy.
V kuchyni, která se nacházela v přízemí, mi řekl, že si mám vzít cokoli, na co budu mít chuť. Poslechla jsem ho.

"Ty nebudeš jíst?" odvážila jsem se ho zeptat. Seděl totiž na židli u stolu a pozoroval mě.
"Nemám hlad," zavrtěl hlavou.
Po jídle mě odvedl do ložnice a uložil mě do postele, přesněji řečeno na její pravou polovinu. Jak malé dítě, ale v jeho přítomnosti jsem byla moc nesmělá, abych to udělala sama.
Pak odešel a vrátil se jen ve volných kraťasech. Zatajil se mi dech při pohledu na jeho hruď a stáhnul se mi žaludek. Ještě horší to bylo, když si lehnul na levou polovinu postele. Jeho vůně mi do hlavy vháněla přímo úchylné představy.
Po hodině, kdy jsem jen ležela a vnímala jeho přítomnost, jsem se otočila čelem k němu. Ležel ke mně zády, nepřikrytý a oknem na něj dopadal měsíční svit. Ozařoval jeho tetování a... ano, teď už nebylo pochyb. Bylo mnohem větší než ve škole, kdy jsem ho viděla poprvé.
Zjistím tvoje tajemství, Sasuke Uchiho, přísahala jsem si v duchu, než jsem usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.