CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 2

1. července 2009 v 11:38 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi
autorka:Koizumi Michiyo

Pomalu jsem se šourala domů.
Od Sasukeho příchodu uplynul už celý týden a za celou tu dobu se vždycky rychle vypařil pryč a neprohodil se mnou jediné slovo. Nevěděla jsem proč. Teda věděla, ale nechápala jsem ho. Nejdřív si ke mně chce sednout a pak si mě nevšímá. No není to divné?


Od Karin jsem samozřejmě dostala co proto. Vlastně ne, musím se opravit. Od Karin a jejích "služek". Ona sama by si na mě nikdy netroufla. Pořád za sebou musela táhnout hejno kdákajících slepic. A důvod? Hned, co se na mě sesypaly, mi to vysvětlila...
"Jak ses opovážila někoho jako je Sasuke odmítnout?" pěstí mě udeřila do břicha.
Ani jsem nezaúpěla, už jsem si zvykla bolest držet za zuby, dokud neodejdou.
"Ty bys byla radši, kdyby seděl vedle mě?" zeptala jsem se pak.
Karin neměla odpověď, aspoň ne takovou, která by ji uspokojila, tak se radši vrátila ke své zábavě a znovu mě uhodila.
Zavřela jsem oči.
Mladý Uchiha upoutal všechnu mou pozornost. Tehdy o hodinu jsem naposledy - aspoň co se nejbližší doby týče - nakreslila nějaký deprimující obrázek, pak jsem všude vytvářela jen srdce, srdce a srdce. Byla jsem do Sasukeho až po uši zamilovaná i když jsem věděla, že nemám šanci. On byl úžasný a já ubohá, on anděl, já šedá myš. Každou noc se mi o něm zdálo, pořád mě pronásledovaly jeho oči, temné jako noc.
Z přemýšlení mě vyrušilo až zapraskání větví. Rozhlédla jsem se a hned nato už jsem ležela na zemi.
"Co jsem udělala tentokrát, Karin?" zeptala jsem se.
Neodpověděla, ale její přisluhovačky mě zvedly tak, že jsem klečela se sklopenou hlavou. A bohužel mě nepouštěly a nepovolovaly sevření.
"Necháš Sasukeho na pokoji, je ti to jasný?!" První rána.
"Nebudeš se kolem něj motat!" Druhá rána.
"Vypustíš ho z hlavy!" Ale očekávaná třetí rána se nedostavila. Místo toho jsem ucítila známou vůni. Vyprostila jsem se z teď už slabšího sevření a vzhlédla jsem. Opravdu to byl on. Nevěřila jsem svým očím. On stál přede mnou a chránil mě před další bolestnou ránou! On!
"Sasuke?" zašeptala jsem a pak jsem prostě odpadla.

Probudilo mě zvonění budíku.
Zaklapla jsem ho a posadila se. Chvíli jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Něco uvnitř mi říkalo, že bych měla být někde úplně jinde, zbytek zase že je všechno v pořádku. Z této nerozhodnosti mě pěkně bolela hlava. Taky mi nějakou dobu trvalo rozmyslet se, jestli je dneska všední den a tudíž škola, nebo už víkend a s ním i toužené volno.
"Sakuro!" uslyšela jsem pronikavý křik své matky.
"Už jdu!" zavolala jsem zpět a vysoukala se zpod peřiny.
Převlékla jsem se a seběhla dolů do kuchyně, kde už na mě čekala matka.
"Nasnídej se a mazej do školy!" rozkázala mi ostře.
Takže dneska ještě přeci jen je škola, napadlo mě.
"Ehm, co je dnes za den?" zeptala jsem se ostýchavě.
"Nepokládej mi takové blbé otázky!" obořila se na mě.
"Promiň," hlesla jsem. "Jen jsem to nějak zapomněla."
"Dnes je pátek, ty malá zmije..."
Bolelo to, nepředstavitelně moc. Moje máma mě nesnášela, nadávala mi a mlátila mě. Opravdu to bolelo...
Rychle jsem se nasnídala a vyběhla zpět do svého pokojíku. Byla to taková malá zapadlá místnost nahoře na půdě. Měla jsem v ní jen postel, nějakou tu skříň a stůl. Notebook, který na něm ležel, byl asi jedinou věcí, kterou jsem si od matky kdy vyprosila. Mobil mi koupila ona sama, aby mě mohla víc dirigovat.
Otevřela jsem tašku a chtěla do ní naházet učení na dnešek, ale už tam bylo. Jak to? pomyslela jsem si zmateně. A co jsem vlastně dělala včera? napadlo mě pak, ale prostě jsem na to nemohla přijít. Při pohledu na hodiny jsem ale na všechno zapomněla a rozeběhla se do školy.
Hrozně mě potěšilo, když jsem na svojí lavici zahlédla Naruta i Hinatu.
Hned si mě všimla, zamávala na mě a já jsem se usmála.
"Tak jsem slyšela, že ses nám zamilovala," vybalila na mě, jen co jsem k nim došla.
"Takže Naruto nám kecal, jo?" ušklíbla jsem se a sedla si na židli.
A přesně v tu chvíli do třídy vešel Sasuke. Jako vždy se mi rozbušilo srdce a nastaly potíže s dýcháním. Teď se mi při pohledu na něj ale vybavilo i něco jiného. Asi to byl sen z dnešní noci, ale i tak byl hrozně divný. Sasuke se přece nemohl jen tak zčistajasna objevit přede mnou a navíc mě chránit, zavrhla jsem to. To je naprostá blbost.
Sasuke zatím došel až do své lavice, tedy do lavice před tou naší, mojí a Hinaty. Pozdravil Naruta a na mě jen upřel ten svůj tajemný pohled, z kterého mi zběsile tlukoucí srdce vylétlo až do krku.
"To je on?" zeptala se Hinata šeptem.
Přikývla jsem, ale jinak jsem ji moc nevnímala a zabývala se svým snem. Stejně jako ráno i teď mi v hlavě soupeřily dvě možnosti. Byl to sen nebo realita? Místy bych se přiklonila spíš ke skutečnosti, ale celé moje zapomnění bylo tak děsivé, že jsem doufala, že to byl jen prachobyčejný sen.
Nějak jsem přežila poslední školní den v tomto týdnu a konečně jsem mohla vyrazit domů. Hinata celý víkend nebude doma, jede s rodinou na chatu a Naruto má nějaké závody, takže zase budu sama.
Povzdychla jsem si a kopla do kamínku, který mi právě přišel pod nohu.
Uslyšela jsem kroky. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Čekala jsem, že to bude Karin, která mě většinou napadá právě tady, ale ona ani její kamarádky nikde nebyly. Zato jsem uviděla osobu, která mě tak očarovala.
Šel proti mně takovým tím svým krokem a upíral na mě ten pronikavý pohled. Zastavila jsem se a úplně zkameněla. Mozek rozkazoval, abych vzala nohy na ramena, ale tělo protestovalo a zatím vedlo.
Byl ode mě už jen asi metr, ale to už se můj mozek znovu uchopil vlády, kterou ale hned zase ztratil. Výsledkem bylo, že jsem udělala dva krůčky dozadu, vystrašeně jsem spojila ruce a dala si je před obličej. Připadalo mi, jako by se najednou ochladilo.
Sasuke se zastavil asi půl metru ode mě. Bála jsem se jeho další reakce. Jemu bych se nedokázala bránit, kdyby se mě rozhodl zabít, nechala bych se. Když zvednul ruku, vylekaně jsem couvla. Už jsem jen čekala, až mě uhodí, ale místo toho se jen dotknul mé pravé ruky. Ucukla jsem a moje tělo se roztřáslo. Jeho dotyk mi byl neuvěřitelně příjemný, ale jeho kůže studila jako led. A to bylo asi dvacet šest stupňů, možná víc.
Udělal ke mně další krok, znovu zvedl ruku a vzal do své dlaně tu moji. Byla jsem tak zaujatá jeho očima, že jsem jeho počínání vůbec nevnímala. Pomalu a jemně odhrnul pravý rukáv mého trika nahoru a odhalil tím mojí památku na Karin.
Pak sklonil hlavu k mé ruce a já se probrala. Uvědomila jsem si, co právě udělal, ale věděla jsem, že už je pozdě na nápravu. Lehce svými prsty přejel po mé poškozené pokožce a mně naskočila husí kůže.
Pak promluvil. "Proč si to necháš líbit?" zeptal se svým sametovým hlasem.
"C-Co?" nedocvaklo mi to.
"Tohle," znovu přejel dlaní po mé ruce.
Sklopila jsem hlavu. Neuměla jsem odpovědět, nevěděla jsem, proč jsem se Karin nikdy nebránila. A stejně tak mé matce.
"Proč to nikomu neřekneš?" položil mi další otázku.
"Já..." hlesla jsem a zase umlkla.
Sice mě pustil, ale probodl mě tak smutným pohledem, že jsem se cítila provinile, přestože jsem k tomu neměla důvod.
"Pojď," vybídl mě, znovu mě vzal za ruku a vedl mě parčíkem pryč.
Za čtvrt hodiny chůze jsme došli k lesíku, který byl za městem. Překvapilo mě, že mě vedl dál, hlouběji mezi stromy.
"K-Kam jdeme?" vykoktala jsem.
Neodpověděl a přidal do kroku. Doslova mě táhnul vpřed. Přestalo se mi to líbit, byl najednou hrubý a ledový, neposlouchal mé prosby a stížnosti. Začla jsem se bránit, ale stále mou ruku pevně svíral a šel pořád dál a dál.
"Pusť mě!" vykřikla jsem a konečně jsem se mu vytrhla.
Prudce se na mě otočil a zabodl do mě rozzlobený pohled. Dostala jsem strach. V lese bylo přítmí a jeho oči zlobně žhnuly. Připadalo mi, jako by se jejich barva změnila. A jeho tetování... to se právě zvětšilo? Už ho neměl jen na rameni, ale bylo roztáhlé dál na ruku.
Vyděšeně jsem na to zírala.
"Pojď!" rozkázal ostře, když si všimnul, kam míří můj pohled, znovu mě popadl za ruku a táhl mě dál.
Z očí mi vyhrkly slzy. Vůbec jsem to nechápala.
"Prosím, nech mě být," zaprosila jsem zoufale.
Kupodivu se zastavil a otočil se na mě. Jeho obličej zkřivila neznámá grimasa, když viděl, že pláču a povolil sevření kolem mé ruky.
"Jen ti chci pomoct, věř mi," zašeptal.
Padla jsem na kolena a rozbrečela jsem se naplno. Nenašla jsem žádný důvod, prostě se smísil strach s nepochopením a bolestí.
"Sakuro..." vypustil z úst mé jméno a přiklekl si ke mně. Pak už jsem ucítila jeho ukazováček na své bradě a hned nato jsem mu koukala do očí.
"Musíme jít," hlesnul, setřel mi slzy a pomohl mi na nohy. "Chci ti jen pomoct, nic jiného."
Zavřela jsem oči a vyklopýtala za ním.
Chvíli mě vedl po nějaké lesní stezce a pak jsme najednou přišli na silnici. Byla úzká a místy rozbitá, ale jinak to byla celkem rovná asfaltka.
Zamířil po ní nahoru do kopce a já se trmácela za ním. Šli jsme asi deset minut, když se přede mnou zčistajasna vynořil úhledný dům. Nebyl nijak hrozně velký, prostě takový normální domek.
Tady bydlí? napadlo mě.
To už jsme stáli před dveřmi a Sasuke z kapsy u kalhot vytáhl klíče. Odemkl a vešel dovnitř. Já ale zůstala stát před vchodem.
Když zjistil, že za ním nejdu, otočil se. "Tak půjdeš?"
Zdráhavě jsem vykročila a zavřela jsem za sebou dveře. Chodba byla temná a dlouho mi trvalo, než jsem si na změnu osvětlení zvykla.
"Tudy," ozvalo se mi najednou přímo do ucha a já se neudržela a vykřikla jsem.
"Promiň, vylekal jsem tě?" usmál se Sasuke.
"Trochu," přiznala jsem, zčervenala a sklopila hlavu.
"Tak pojď," pobídl mě, podal mi ruku a já ji ostýchavě stiskla. Provedl mě několika chodbami, stejně temnými jako ta první, vyběhli jsme i schody a pak otevřel jedny dveře. Na chvíli mě oslepila sluneční záře, že jsem si musela dát ruku před oči. Když jsem si zase zvykla na jinou intenzitu světla, vešla jsem dovnitř za Sasukem, kterému to očividně nedělalo problémy a vešel, hned co otevřel.
Ocitla jsem se v koupelně. Byla skoro celá bílá, že to až oslepovalo. Sasuke stál u jedné skříňky a něco hledal. Pak se ke mně otočil, v ruce držel nějakou krabičku.
"Ukaž mi ty ruce," požádal mě mile.
Moc jsem se k tomu neměla, tak ke mně přišel a vyhrnul mi rukávy. Když se dotknul mé kůže, zachvěla jsem se a přivřela oči.
"To není všechno, viď?" zeptal se mně.
Trhla jsem hlavou a pohlédla jsem na něj, abych věděla, co tím myslel. Na vysvětlenou ukázal na modřiny na mých rukou. Zase jsem jen sklopila hlavu. Měl pravdu, ruce to byl jen začátek. Do nich jsem to schytala jen tehdy, když jsem měla možnost se jimi krýt. Nejhůř na tom bylo moje břicho.
Znovu jsem se zachvěla, když se jsem ucítila jeho chladnou ruku na mém podbříšku, jak mi vyhrnoval tričko.
Slyšela jsem ho zasyknout, když uviděl mou ošklivou, velkou podlitinu a soustu dalších menších.
"Svlékni si to triko," vybídl mě.
Cože, já před ním mám být jen v podprsence? Ani náhodou! protestovala jsem v duchu.
Už poněkolikáté si povzdychnul a sám mi přetáhl triko přes hlavu. Nemohla jsem si pomoct, do tváří se mi nezávisle na mé vůli nahrnula krev.
Sasuke mě vzal za ruku a zase mě odvedl na chodbu. Tam jsme ale nezůstali moc dlouho. Otevřel hned vedlejší dveře a já za ním vešla. Když jsem zjistila, kam mě zavedl, zrudla jsem na úroveň rajčete - aspoň jsem si tak připadala. Právě jsem totiž stála v jeho ložnici.
"Lehni si," požádal mě a ukázal na dvojlůžkovou postel.
Tentokrát jsem poslechla hned i když jsem si lehala hrozně pomalu. Sasuke si pak sednul na kraj postele a otevřel tu krabičku. Vytáhl nějakou mastičku, odšrouboval víčko a zabořil do ní jeden prst. Ten pak vytáhl obalený nějakou divnou směsí, kterou mi pak začal mazat všechny modřiny. Nemohla jsem se na něj dívat, vlastně jsem spíš nechtěla, aby on viděl, že se zase červenám, tak jsem prostě otočila hlavou na stranu. Můj pohled dopadl na noční stolek, kde měl v rámečku zašlou fotografii své rodiny.
"Chybí ti, viď?" vypadlo ze mě.
Neodpovídal a já jsem se pořád dívala jinam, takže jsem ani nevěděla, jak se tvářil. Až když po nějaké době zvednul ruce z mé pokožky, otočila jsem se a pohlédla na něj.
Hned jsem toho ale litovala. Zase jsem se ztrácela v jeho očích a fakt, že jsem před ním ležela bez trika, mi věru nepomáhal udržet si důstojnost. Už poněkolikáté jsem zrudla a odvrátila od něj oči.
Oba jsme byli ticho a i když jsem na něj neviděla, cítila jsem jeho pronikavý pohled, který na mě neustále upíral.
"Co to bylo za mastičku?" zeptala jsem se, abych ukončila tu pro mě trapnou chvíli.
"To je jedno, ale rychle se ti uzdraví ty pohmožděniny," informoval mě. "Ještě chvíli tu budeš muset ležet, aby se to dobře vstřebalo, takže... Chceš něco k pití?"
"Voda by stačila," odpověděla jsem.
"Jak chceš," přikývl a zmizel.
Za chvíli se vrátil se sklenicí vody a podal mi ji. Nějak jsem se posadila, přiložila sklo k ústům a napila se. Sasuke mě celou dobu, co jsem pila, pozoroval a tvářil se nějak... divně. Asi už chtěl, abych vypadla.
"Už půjdu domů," zamumlala jsem po chvíli.
"Odvezu tě," nabídl se a podal mi mé triko.
Rychle jsem si ho oblékla a postavila se na zem. Provedl mě celým domem, ale pod schody uhnul opačným směrem, než kterým byl východ. Zarazilo mě to, ale držela jsem se ho.
Pak otevřel jedny dveře a já za ním vstoupila do prostorné garáže. Přímo uprostřed byl zaparkovaný krásný, terénní mercedes. Sasuke odněkud vytáhl klíče, odemkl a nastoupil na místo řidiče. Já jsem si zdráhavě také otevřela dveře a vklouzla vedle něj do auta.
Sasuke něco zmáčkl a před námi se otevřela vrata, kterými hned pak vyjel na silnici, po níž jsme sem přišli.
Během několika minut jsme vyjeli z lesa zpět do města a za chvíli už Sasuke zaparkoval před mým domem. Ještě než jsem vystoupila, vtiskl mi do ruky onu mastičku. "Dej na sebe pozor," usmál se.
Počkal, dokud jsem nezašla dovnitř do domu a pak už jsem z okna viděla, jak odjíždí zpět.
Až večer, když už jsem unikla matce a ležela jsem v posteli, mě napadla jedna otázka. Jak sakra věděl, kde bydlím?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.