CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 19

14. července 2009 v 11:05 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

19.časť:Čítanie myšlienok


Čtení myšlenek... na to jsme se zaměřili potom, co jsem se za ten jeden den naučila létat. Všechny triky ve vzduchu mi Sasuke jen předvedl a já je na jeho vybídnutí okamžitě zopakovala. Jak řekl, udělala jsem to hned napoprvé tak, jako bych to dělala už věky.
Ale s tím čtením myšlenek to bylo něco jiného. Celkem brzo jsem dokázala slyšet jeho myšlenky, ale jen slyšet. Nedovedla jsem je číst přímo z jeho hlavy. Ale naštěstí byl jako učitel trpělivý - nejspíš si to u mě nechtěl pohnojit, abych nakonec nenavrhla rozchod (netvrdím, že by se něco takového vůbec mohlo stát, vzhledem k tomu, jak bezedně jsem do něj zamilovaná a vnímám ho jako něco mnohem úžasnější, než jsem já, že by se spíš on měl rozejít se mnou než naopak) - a i po týdnu trénování bez nějakého pokroku na mě byl pořád stejně milý.
Ale pak se stalo něco, díky čemu jsem na tohle čtení myšlenek úplně zapomněla.
Moje lidské instinkty, chování a prostě celá moje lidská povaha začla pomalu ustupovat a místo ní přicházela silnější, bojechtivější a nebezpečnější povaha Anděla Pekla. Začla jsem jinak vnímat naprosto obyčejné věci jako třeba vůně jídla, stromů a okolí a celkově se mi zlepšoval zrak, sluch, čich, hmat a dokonce i místy chuť. Prostě všechny mé smysly se den za dnem zdokonalovaly, já se zdokonalovala.

Když jsem pořádně zaostřila, dokázala jsem zřetelně rozeznat každý lísteček na stromě, který byl vzdálený tolik, že lidské oko by tak akorát postřehlo, že tam nějaký strom je.
Bylo to naprosto úžasné. Když jsem třeba vylétla jen vysoko přímo nad náš dům, viděla jsem krásně celé město, každého človíčka jsem si mohla prohlédnout, jako by stál přímo přede mnou, dokázala jsem i přečíst každou poznávací značku jedoucího auta a spoustu dalšího.
Ale jak jsem teď znovu uviděla obyčejné lidi, vzpomněla jsem si na Hinatu a na Naruta, na mé přátele. Tak dlouho jsem je neviděla, moc se mi po nich stýskalo. A dokonce jsem s nimi ani nemluvila po telefonu!
To mě napadlo, když jsem plachtila nad lesem kolem domu, okamžitě jsem slétla na zem a do ložnice jsem se dostala v rekordním čase. Když jsem do ruky vzala mobil, Sasuke se objevil ve dveřích a zkoumavě se na mě zadíval. Pak z mé hlavy vyčetl, co mám v plánu udělat, zatvářil se přísně a nesouhlasně zavrtěl hlavou.
"Lásko, prosím," zakňučela jsem. "Stýská se mi. Ještě nikdy jsem od nich nebyla tak oddělená. Prosím."
Ještě chvíli měl ve tváři nekompromisní výraz, pak ale zjihl, povzdychnul si a lehce přikývnul.
"Miluju tě!" zavýskla jsem a vytočila Hinatino číslo.
Vzala to téměř okamžitě. "Saky?!"
Byla to taková úleva slyšet její hlas. Už jsem nebyla tvrdě trénující Anděl Pekla, byla jsem zase ta stará Sakura. Dokonce i Sasuke se usmál, když viděl, jak jsem štěstím skoro nadskakovala.
"Hiny!" Téměř jsem zakřičela, takovou jsem měla radost.
"Sakuro, tak ráda tě slyším! Moc jsi mi chyběla! Co jsi celou tu dobu dělala? Jak se máš? A co Sasuke?" Zavalila mě takovou horou otázek (tohle byly jen ty první), že jsem je okamžitě zapomněla, ale jí vůbec nevadilo, že jsem neodpověděla ani na jednu a pokračovala. "Tak ráda tě slyším! Naruto je hrozně přešlej, že tě tak dlouho neviděl a já na tom nejsem jinak! Musíme se sejít, tak rád tě uvidí!"
Její výklad skončil a čekala, co řeknu já, ale já jsem mlčela a pohlédla na Sasukeho. "Můžu?" zeptala jsem se tiše, že mě mohl slyšet jen on.
"Půjdu s tebou," přikývl a usmál se.
Jak už jsem dříve říkala, tohle se nikdy nezmění, nikdy Sasukeho nezačnu vnímat jinak. Když se na mě usmál - tak nádherně, tak šťastně, tak upřímně -, podlamovala se mi kolena, že jsem si radši sedla. Sasuke to doprovodil pobaveným uchechtnutím a usedl vedle mě, obmotal mi ruce kolem pasu a vzal mi mobil z ruky.
"Hinato?" zeptal se. "Jo, jsem to já. Myslím, že se budeme moci sejít, ale budu muset jít taky. Jen tak, pro jistotu. Nevadí to, že ne? To jsem rád, pozdravuj Naruta."
Ještě chvíli poslouchal a potom
zavěsil. "Hej, já si s ní chtěla promluvit!" vykřikla jsem a rozzlobeně našpulila rty.
Nevšímal si toho a raději mi oznámil, na čem se domluvili. "Sejdeme se tenhle čtvrtek ve tři odpoledne - dřív nemůžou - tady. Přijde jak Hinata, tak i Naruto."
Stále jsem zůstávala nazlobená, ale on to prostě a jednoduše pořád ignoroval (a to mě mimochodem rozčilovalo ještě víc). "A teď musíme jít trénovat," řekl a než jsem se nadála, už jsme stáli ve sklepení.
"Jak jsi to udělal?" zeptala jsem se užasle. Docela jsem zapomněla, že se mám ještě zlobit.
"Výsledek dlouhého a pilného tréninku," nevinně se na mě usmál a sedl si na své obvyklé místo (vždycky jsme sedávali na zemi na měkkých žíněnkách, když jsem trénovala čtení myšlenek).
Vyplázla jsem na něj jazyk, ale posadila jsem se naproti němu a soustředila se.
Nazdar! uslyšela jsem jeho tradiční pozdrav. Tohle říkal vždycky, když jsme začali, jinak řečeno když jsme tak nějak propojily svoje mysli.
Nazdar, odpověděla jsem mu nabručeně.
Tak do toho, pobídl mě vesele a i když jsem měla zavřené oči, doslova jsem viděla jeho povzbudivý úsměv.

Dneska jsem se soustředila tak moc, že jsem si byla jistá, že se mi od hlavy kouřilo, ale mělo to dlouho toužený výsledek. Konečně jsem Sasukemu viděla do hlavy. Viděla, chápete to? Nejen uslyšela to, co mi do hlavy prakticky podstrčil, mohla jsem z něj vydloubat i to, co nechtěl. Mohla jsem v něm číst jako v otevřené knize!
Kdyby to vydrželo. Bohužel ani ne po minutě, spíš tak po třiceti vteřinách se to spojení zase přerušilo.
"Já se na to vykašlu!" ulevila jsem si, nakopla nejbližší věc (ze skříně zbyla jen hromada třísek) a flákla sebou na žíněnku. Sasuke se ke mně po kolenou připlazil, lokty si opřel vedle mé hlavy (nebyl přitom přímo nade mnou, jen kusem vrchní části těla) a zářivě se usmál.
"Vedeš si skvěle, Saky," ujistil mě a daroval mi jeden ze svých nejsladších polibků.
A tak jsem to za dva dny, co nám zbývaly do schůzky s našimi přáteli (bylo totiž úterý), vytáhla až do takové míry, že jsem se - sice pořád s menšími obtížemi, ale i tak - dokázala dostat Sasukemu do hlavy. Ale musím se přiznat, měla jsem i velmi účinný doping... Sasukeho polibky.
Osobně jsem v ten čtvrtek ("odpočinkový den", jak řekl Sasuke) dospávala až do jedenácti a za celé ty dva dny a spoustu hodin jsem nestála u zrcadla, takže jsem přirozeně nevěděla, že se nezměnili jen moje schopnosti, ale i já sama.
"Sasuke!" zakřičela jsem na celý dům.
Během zlomku sekundy se přihnal a už z chodby jsem slyšela: "Co je? Co se děje?"
"To nejsem já," prohlásila jsem a ukázala na odraz v zrcadle.
"A kdo by to byl?" zeptal se.
"Kdokoli, jenom já ne!" protestovala jsem a před tou kráskou, která se na mě dívala ze zrcadla, schovala obličej Sasukemu do trika.
"Lásko, ale to opravdu jsi ty," zasmál se Sasuke. Kladl velký důraz na to opravdu, ale stejně jsem vrtěla hlavou a umanutě tvrdila, že mu nevěřím, že to já rozhodně nejsem.
"To mám dojít pro foťák a vyblejsknout tě, abys mi uvěřila, co?"
A - i když to bylo šílenství - jsem mu uvěřila, otočila se a prohlédla se v zrcadle. Ta dívka - po podrobnějším prohlédnutí jsem se totiž zase vrátila k názoru, že to nejsem já - měla krásné, lesklé vlasy dlouhé asi tak do půlky zad, spíš ještě víc, uhrančivé pistáciové oči rámovaly husté dlouhé řasy, plné růžové rtíky vypadaly jako přetřené leskem a všechny její křivky byly jemné a ženské. A to ještě nemluvím o tom, jak měla dokonale hladkou a čistou pleť do odstínu takové kovově zlaté barvy, takovou tu lehce a příjemně opálenou.
"Vždyť já vypadám úplně jinak!" namítla jsem a zase schovala tvář před tou holkou s načatou kariérou topmodelky.
"Vypadala jsi, maličká," řekl Sasuke. "Pořád jsi byla překrásná, nevěřil jsem, že by ještě bylo možné, abys ještě zkrásněla, ale zase jsi mě překvapila."
Když jsem zvedla hlavu, abych mu pohlédla do očí, zjistila jsem, že ji nemusím tolik zaklánět. Takže jsem i vyrostla, pomyslela jsem si a prohlédla si nové, bezchybné a dlouhé nohy.
"A já se divila, proč mi moje oblečení padlo tak blbě," zabručela jsem a stále se otáčela a prohlížela.
"Není problém, peněz mám dost," ozval se Sasuke.
"O tom nepochybuju," ušklíbla jsem se a vzpomínala přitom na jeho auto (vsadím se, že ne jediné), všechno oblečení a celkově na jeho majetek (třeba dům sám o sobě). "Akorát by mě zajímalo, kde ty peníze bereš, když jsi pořád osmnáctiletý."
"O to se samozřejmě starají naši nadřízení v Pekle. Čím vyšší máš postavení, tím jsi bohatší, ale i ten nejhorší a tím pádem i nejchudší Anděl Pekla si žije vlastně skoro jako v té nejhezčí pohádce."
"Radši se ani nebudu ptát, kolik luxusních domů, aut, motorek a určitě i vrtulníků a letadel máš TY."
"Přestaň být tak nabručená, miláčku," zapředl mi do ucha a samozřejmě to neminulo účinek. Teda víceméně. Teď jsem se zase začla zabývat svým šokujícím vzhledem.
Pak jsem si uvědomila, že si musím přezkoušet oblečení a vyřadit to, co mi už nebude (což, jsem předpokládala, bude skoro všechno), takže jsem vyběhla zpátky do ložnice a vyzkoušela všechno oblečení (trochu jsem si pomohla nově získanými (nebo vylepšenými) schopnostmi, mezi které patřila i nadpřirozená rychlost). Nechala jsem si tři trička, dvoje kraťasy a jednu sukni, zbytek mi byl buď krátký, nebo to prostě na mou novou postavu nesedělo. Ale musím - celá smutná - podotknout, že všechno, co v mém skromném šatníku zůstalo, mi i tak bylo kratší.
"Žádnej problém, něco si koupíš," mávnul nad tím rukou Sasuke.
"Ty to nechápeš!" obořila jsem se na něj. "Já se prostě takhle nemůžu ukázat před Hin a Narutem - před ním už tuplem ne!"
Sasuke odstoupil a prohlédl si mě s prstem učeně položeným na bradě. Měla jsem na sobě krátké kraťásky (a to opravdu hodně krátké) a jeho triko, které mi sice bylo volné a trochu delší, ale zase zcela zakrývalo ty kraťasy, takže jsem se strachovala, že budu vypadat jako kurva (s prominutím) - plus k tomu ještě ty super sexy nohy.
"Proč ne?" zeptal se Sasuke. Ať si žije kolik let chce, tohle prostě nepochopí.
"Vždyť vypadám jako šlapka!" zakřičela jsem a to pořádně nahlas (pořád mám jen jedny nervy).
"Vážně?" podivil se.
"Proč já?" zazoufala jsem si a praštila sebou do peřin. Opravdu toho na mě bylo moc.
"No jo, máš to se mnou těžký," ušklíbl se Sasuke.
"To teda mám," přisvědčila jsem a žertovně na něj vyplázla jazyk. "Ale já to měla těžký vždycky a tohle taky přečkám, dokonce s radostí."
Zajímalo by mě, kdy nás přestane bavit takhle se popichovat. Pravděpodobně za hodně dlouhou dobu.

"S-Sakuro, jsi to ty?" To bylo první, co jsem od nich slyšela.
"Vidíš to, ani Hinata mě nemůže poznat!" utrhla jsem se na Sasukeho.
"Klid, prosím tě," zabručel, vzal mě za ramena a opatrně mě odváděl do nitra domu - trochu rozzlobeněji jsem totiž gestikulovala rukama, ale naštěstí jsem nikoho nesejmula.
"Vždyť ti to sekne, tak nevím, co řešíš," ozval se Naruto.
Fakt díky, kamaráde, tohle mi teď ani trochu nepomohlo. Pak se ale přidala i Hinata, Sasuke taky a ještě navíc i v mysli, což ty dva fakt nemohli (naštěstí).
"A navíc," řekla pak Hinata, "počkej, jak se bude tvářit Karin, až tě takhle uvidí!"
Všichni jsme se na chvíli zamysleli, představili si Karininu reakci na mou proměnu, potom se na sebe podívali a naplno se rozesmáli.
"To mě nenapadlo," vyrazila jsem ze sebe mezi návaly smíchu.
"Ty kráso, s ní to šlehne!" tlemil se Naruto.
Doteď jsem byla celkem rozrušená, ale když jsem se nějak uklidnila (a nemyslela ani na svou proměnu, ani na Karin, jen na to, že jsem zase se svými přáteli), důkladně jsem si Naruta a Hinatu prohlédla. Svýma novýma očima jsem viděla tolik, co dříve ne, že jsem sebou málem taky praštila. Navíc jsem ucítila ještě jejich vůně a zatočila se mi hlava. Tu Sasukeho jsem vnímala pořád stejně, pořád byla nepopsatelně nádherná, jeho, ale tohle bylo něco úplně jiného. Opravdu mi bylo na omdlení.
"Nevšímej si toho," přiskočil ke mně Sasuke (Hin a Naruto byli pěkně vyděšení). "Prostě to ignoruj."
"Nejde to," zasténala jsem a odolávala pocitu, že se dusím.
"Tak nedýchej," navrhl.
Přikývla jsem a přestala dýchat. Když se mi plíce vyprázdnily a z nosu mi unikla jejich, člověčí vůně, byla jsem celkem v pořádku. Byl to sice divný pocit takhle nedýchat, ale pomohlo to, tak co.
"Co se děje, Saky?" zeptala se Hinata - pokožku měla úplně bílou - a udělala ke mně krok, ale Sasuke ji zastavil.
"Zrovna se začla měnit z člověka na... vždyť víte," vysvětloval. "Zlepšují se jí schopnosti a získává zcela nové. Je to jen síla zvyku, nic víc." Poslední větu pronesl hlavně směrem ke mně.
"Jak dlouho sis zvykal ty?" zabručela jsem a dávala si přitom dobrý pozor, abych se náhodou nenadechla.
"No... nebyla to zrovna nejkratší doba, ale ty máš lepší podmínky, takže bys to mohla zvládnout za pár týdnů."
"To se nebudu moct svobodně nadechnout, když budu s Hinatou nebo s Narutem?!"
"No, totiž..." Rozpačitě se podrbal na hlavě. "Takhle to bude vždy s nějakým člověkem."
"Cože?!"
"Jen dokud si nezvykneš!"
"Ale to mi bude podle tebe trvat týdny!"
"Nemůžu za to, že ses tak umanutě chtěla stát tím, co teď jsi!"
Dokázala jsem ze sebe vydat jen uražené tss, otočila jsem se a zapovídala se s Hinatou Sasukeho přitom ignorujíc. Ale on si z toho očividně nic nedělal, protože když jsem to nevydržela a nenápadně se ohlédla přes rameno, kecal s Narutem. Rozzlobilo mě to ještě víc a přesně ve chvíli, kdy už jsem se zase chtěla obrátit, na mě Sasuke upřel oči. Nezlob se, uslyšela jsem hned nato jeho hlas ve své hlavě. Stejně ti to dlouho nevydrží, dodal. Nejpozději do večera, o to už se postarám. Mrknul na mě a já jsem jen tak ze zvědavosti nahlédla do hlavy jemu. Podstrčil mi tak živou vzpomínku na úžasné chvilky, kdy jsme byli jen sami dva a věnovali jsme se jen a jen sobě, na ty krásné polibky a doteky, že jsem zrudla na úroveň zralého rajčete a radši se rychle stáhla. Ano, to měl pravdu, takhle naštvaná nebudu dlouho.
"Je ti něco?" zeptala se Hinata.
"Jen vzpomíná, že Saky?" ozval se Sasuke.
"Díky němu," upřesnila jsem nabručeně. "Naučila jsem se mu číst myšlenky - to by bylo na dlouho, patří to mezi ty andělský blbosti - a on má hroznou švandu, že mi ukazuje jisté věci."
"Sex?" ozval se Naruto zvědavě.
"Jo a ty jsi normální," odsekla jsem (snad to pochopil). "A co si o mně myslíš, ty pako?!"
"Vždyť už spolu chodíte dlouho!" bránil se, zatímco Sasuke se jen pobaveně usmíval.
"A má bejt?! Někdy se vážně chováš, jako bys v hlavě neměl nic jiného, Naruto. Nic proti, Hinato, ale měla bys ho trochu míň rozmazlovat, jestli mě chápeš."
Oba dva zrudli - Hinata studem, Naruto vztekem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.