CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, Angel of Hell 18

1. července 2009 v 12:12 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

18.časť: Prvý let


"Tak jak budu trénovat?"
Seděli jsme v rozsáhlém sklepení našeho domu, na stěnách hořely louče a já si připadala jak někde ve středověku. A popravdě mi to nahánělo husí kůži.
"Přemýšlel jsem o tom tvém čtení myšlenek," začal Sasuke. "Vidíš mi do hlavy, když si ve stejnou chvíli prohlížím i já tvoje myšlenky, jindy ne. A vzhledem k tomu, že zatím neznáme žádné další tvoje schopnosti, budeš se cvičit hlavně v tomhle."
"Ale počkat, vždyť na tom přeci nejde nic cvičit, ne? Prostě když slyšíš moje myšlenky, můžu slyšet i já ty tvoje."

"Pleteš se, maličká."
Jako vždycky mě tohle oslovení rozhodilo a zasněně jsem přimhouřila oči. Sasuke se usmál a pokračoval: "Podle mě to můžeme vycvičit do takové míry, že budeme spojeni prakticky pořád, když si budeme nablízku. Aspoň v to doufám, byla by to neuvěřitelná výhoda."
"Tomu věřím," přikývla jsem.
Opravdu bychom měli obrovskou výhodu. Už teď jsme na Takahira dva a kdybychom se ještě mohli domlouvat tak, aby nás zaručeně nikdo neslyšel i během souboje...
Shodli jsme se, že se nejdřív musíme vypořádat s Takahirem, než začneme vracet svět do starých kolejí, nebo co to Shinigami říkal. Prostě hezky postupně.
"Tak co mám dělat?" zeptala jsem se.
Sasuke k mému překvapení pokrčil rameny. "Nevím," řekl pak, jako by se nechumelilo. "V tomhle jsem nováček stejně jako ty. Něco jiného je naučit se od někoho než někoho učit."
"Nemohl by nám pomoct ten Orochimaru?"
Nekompromisně zavrtěl hlavou. "Mám tě učit já, nikdo jiný."
Povzdychla jsem si. Na tomhle trval. Když mě napadlo, že kvůli tomuhle tréninku zmeškám matury - sice já si ještě rok počkám, ale chtěla jsem se tam podívat, abych věděla, na co se mám připravit - a Hinatu s Narutem uvidím hrozně málo, povzdechla jsem si ještě jednou. Pak se mi ale tvář zase rozjasnila. Proč bych měla smutnit, když budu trávit čas se svou doživotní láskou?
"To mi lichotí," popíchl mě Sasuke.
"Jo, sorry, ne doživotní," opravila jsem se. "Jsme přece nesmrtelní, ne?"
Jeho tvář tradičně zkameněla. "Pojďme radši trénovat," navrhl pak a lépe se uvelebil na tvrdé kamenné zemi.
Ušklíbla jsem se. Na tohle téma hrozně nerad cokoliv řešil.
"Ještě pořád nevím jak," upozornila jsem ho.
Vzdychnul si a rázem byl u mě - přesněji řečeno za mnou. Zamrazilo mě v zádech, když jsem jeho ledový dech pocítila na krku a když se jeho teplota stále zvětšovala, zachvěla jsem se. Něco se hold nezmění. Kupříkladu veškeré moje reakce na Sasukeho. Nikdo nemohl říct, že ho nemiluju. A ani nikdy nebude moct, tím jsem si na sto procent jistá.
"Tak začneme," pousmál se Sasuke a přemístil se na své původní místo. "Teď ti budu číst myšlenky a ty udělej to samé mně, ano? Pak se to spojení jen snaž udržet."
"Dobře," přikývla jsem a zavřela jsem oči, abych se lépe soustředila.
"Pamatuj, jen udržet, nic jiného po tobě nechci," nabádal mě Sasuke.
Zatím, zaslechla jsem už jeho myšlenky.
Děkuju, odsekla jsem kousavě.
Vůbec nemáš zač, zapředl svým medovým hlasem a všechna zloba ze mě rázem opadla.
To se hezky poslouchá, pochválil si.
Cože? nepochopila jsem ho.
Teda spíš vnímá než poslouchá, opravil se hned, ale stejně jsem to nepobrala. To, co ke mně cítíš.
Ty dokážeš... vnímat, co k tobě cítím?
Samozřejmě.
A dost, končím! Buď mi všechno vysvětlíš, nebo padám!
Odpovědí mi bylo ticho, takže jsem usoudila, že Sasuke z mé hlavy vypadnul. Přestala jsem se soustředit a otevřela oči.
Seděl a díval se na mě. Pak si povzdychnul. "Věděl jsem, že na to časem přijdeš a budeš po mně chtít vysvětlení, ale tak brzy..." Upřel na mě smutný pohled a já rychle zavřela oči. Udělala bych cokoliv, aby ten smutek z jeho onyxů zmizel, ale tohle jsem prostě potřebovala vědět.
"Prosím," zašeptala jsem.
Chvíli bylo ticho. "Asi bys to měla vědět," usoudil nakonec Sasuke a já jsem si oddychla (a otevřela oči), že dospěl k takovému závěru.
"Tehdy, když jsem ti vysvětloval tu věc s čtením myšlenek, neříkal jsem tak úplně pravdu," začal. "Teda ano, říkal, ale ne celou," opravil se hned, když jsem se zamračila. "Spolu s myšlenkami ještě dokážu vnímat i pocity, které v tobě právě v tu chvíli převažují. Je to samozřejmě další výhoda a co vím, dokážu to zase jen já."
"Kdo by nechtěl tvoje schopnosti?" zabručela jsem. "V boji víš, jaké tvůj soupeř plánuje útoky, a když ti někdo něco tvrdí, dokážeš rozeznat, zda to myslí upřímně nebo ne."
"Chytrá," okomentoval můj výklad. "Ale má to chybičku. Vzpomínáš, říkal jsem, že to nedokážu vždycky."
"Tak jak to, že zrovna v mojí hlavě se teď rejpáš pořád?"
"Nějak jsem se na tebe naladil," zakřenil se na mě.
Ať už jsem byla nabručená jakkoliv, jeho úsměv mě jako vždy zahřál u srdce a rozpustil veškeré negativní rušení mé nálady, pocitů a myšlenek. Jinými slovy jsem se cítila, jako bych létala, nemohla jsem se nesmát a myslela jsem jen na to, jak moc ho miluju. A když už je řeč o létání...
"To vůbec není špatný nápad," souhlasil s mým ještě nevysloveným návrhem Sasuke a stoupnul si.
Zlobně jsem našpulila rty, probodla ho pobouřeným pohledem a něco nesrozumitelného si zabrumlala pod vousy.
Usmál se na mě a podal mi ruku. Velkoryse jsem ji přehlédla a stoupla si bez jeho pomoci.
"Mám si kleknout na kolena, abys mi odpustila?" zeptal se nepříjemně vážně - stoprocentně měl co dělat, aby se nerozesmál.
"To by ti nepomohlo." Kladla jsem důraz na první slovo a doufala, že to pochopí. Asi ano. Hned se zvednul, něžně vzal mou tvář do dlaní a zadíval se mi do očí.
"Začínáš být nenasytná," upozornil mě předtím, než mě zcela uchvátily jeho rty.
Po nějaké době jsem se od něj odtrhla a zhluboka do plic nabrala vzduch. Byl to čistě instinkt, protože kyslík jsem už nepotřebovala. Kdybych chtěla, nemusela bych dýchat vůbec.
Sasuke se na mě usmál. "Bude ti trvat mnohem déle, než si zvykneš na nový život," konstatoval.
"Tak to budeme muset trénovat častěji," zakřenila jsem se na něj a doprovodila to hravým mrknutím.
"Jak si přejete, královno," poklonil se.
"Nech toho!" Jeho reakce mě rozesmála.
"Takhle zábavný trénink s Orochimarem nebyl. A když nad tím tak uvažuju... neměl jsem nejmenší chuť se ho dotýkat, hladit ho a líbat - neustále, bez přestávky."
Dokonale mě tím rozhodil. Nevěděla jsem, jestli mám zrudnout, nebo sebou třísknout o zem.
"Tohle bude lepší," rozhodl Sasuke, přitáhl si mě k sobě a znovu mě políbil.
"No... asi máš pravdu."
"Asi?"
"Jo, asi!"
"Opravdu jen asi?" Sklopil hlavu, upřel na mě oči zpod dlouhých řas a zamrkal na mě.
"Fajn, jsem v háji!" vzdala jsem to. "Ty tvý pitomý oči fakt zabíraj. Ne jen asi, určitě!"
"To se mi líbí," usmál se na mě. Zato já se zamračila.
"Neměl bys využívat těch rozkošných psích očí," obvinila jsem ho.
Znovu na mě nevinně zamrkal, a tak jsem mu to oplatila. "Prosím," protáhla jsem ještě.
"Ááá, nech toho!" vykřikl a zavřel oči.
Prosím, prosím, prosííííííííím, nepřestala jsem prosit v mysli. Aspoň jednou se jedna z jeho schopností perfektně hodila.
"Ticho už konečně!" vykřiknul Sasuke, přitáhl si mě k sobě tak rychle, že jsem to ani nepoznala, a políbil mě. "Ticho," zašeptal mi do ucha.
"Asi to budu dělat častěji," zauvažovala jsem nahlas. "Jestli mě potom budeš takhle přemlouvat, abych zmlkla, určitě!"
"Ty jsi opravdu neuvěřitelná."
Zazubila jsem se na něj a on mi to oplatil. A najednou, zčistajasna mě napadlo pár nesouvislostí.
"Sasuke?" oslovila jsem ho. "Jak to, že se pořád chovám a taky cítím jako úplně obyčejný člověk? Vždyť jsi říkal, že Andělé pekla jinak vnímají..."
"Ano, to je pravda," přerušil mě. "Ale u tebe se ještě nevyvinuly všechny instinkty. Tvoje tělo se vzpamatovává a vlastně se ještě pořád mění. Během pár dní by se měly dostavit první změny a věř mi - až nastanou, budeš toužit zase po tom obyčejném lidském cítění."
To už jsme ale vyšli ze sklepení do chodby, kterou jsme pak zamířili ke dveřím vedoucím z domu. Slunce mě na chvíli oslepilo, několikrát jsem zamrkala, dokud si moje oči nepřivykly na změnu světla, a vylezla jsem ven.
"Proč ti to nikdy nedělá problémy?" zeptala jsem se Sasukeho.
Pokrčil rameny. "Zvykneš si."
"Jo, to slyšim pořád," odfrkla jsem si. "Ale to je teď jedno. Jak se mám přeměnit?"
"Vždyť víš jak. Stačí to chtít."
"No jo vlastně!" Plácla jsem se do čela. Nevím proč, ale poslední dobou všechno rychle zapomínám. A naopak si zase vzpomínám na nejasnosti, které se staly už tak dávno, ve dnech po Sasukeho příchodu.
Ani jsem si nevšimla, že jsem se už přeměnila, až když na mě Sasuke zavolal: "Musíme letět dál od města, aby nás nikdo neviděl."
"Dobře," přikývla jsem. On už vzlétnul, ale já zůstala přišpendlená k zemi. "Ehm... Sasuke? Jak se vlastně létá?"
Fajn, tohle je trapas. Ne, to je slabej odvar. Co třeba mega-trapas? Nebo giga? Anděl, který neví, jak létat.
"Není to nic složitého, jen mávej křídly," usmál se na mě.
Pokusila jsem se ho poslechnout, ale povedlo se mi to až na šestý nebo sedmý pokus.

"Páni, to je úžasný!" Letěli jsme vysoko nad lesy, jen my dva. Dlouhé vlasy mi vlály ve větru a už jsem se vůbec nemusela soustředit na mávání křídly, bylo to automatické.
"Poleť ke mně," vybídl mě Sasuke s úsměvem a zastavil se na místě. Během chvilky už mě držel za ruce a díval se mi do očí. Jen to, nic jiného. Nám oběma to stačilo.
"Hele, jak jsi třeba věděl, kde bydlím, souviselo to s tím tvým čtením myšlenek?" vyhrkla jsem najednou, ale zdálo se, že ho to vůbec nezaskočilo.
Pouze přikývl. "Pamatuješ, tenkrát když ses mě ptala, kdo jsem... Chci znát toho, koho miluju..."
"Jak víš, co jsem řekla? Vždyť jsi už byl padesát metrů ode mě a navíc v autě!"
Rozesmál se nad mým překvapením a poklepal si na ucho. "Máme lepší sluch a také všechny ostatní smysly. A navíc..."
"Umíš číst myšlenky," doplnila jsem ho trochu podrážděně. Proč musí mít tolik výhod?
Pousmál se. "Protože jinak bych s tebou nedokázal držet krok."
Zatvářila jsem se zmateně. Co to tu sakra blekotá?
"Později se projeví tvoje schopnosti a už teď cítím, že budou úžasné a mocné. A taky... Takahiro by byl jinak mnohem větší hrozbou."
Při vyslovení toho jména jsem se zatřásla. Likvidátor o sobě dlouho nedal vědět, ale pochybuju, že to prostě vzdal. Ne, teď se určitě ještě chce pomstít Sasukemu, který ho při posledním souboji porazil, a samozřejmě na to půjde přese mě.
"Nedovolím, aby se ti něco stalo," zavrčel Sasuke.
Zatřásla jsem hlavou a závoj mých vlasů mě polechtal na patách. "Stejně tu teď není, tak proč si s ním dělat hlavu?"
Sasukemu se z tváře vytratila všechna hravost a nahradil ji strach a smutek.
"Sasuke?" oslovila jsem ho.
"Novým Andělům se taky na určitou dobu zhorší smysl vnímat nebezpečí."
"Tím chceš říct, že Takahiro se celou tu dobu pohybuje v okolí?"
"Víceméně."
"A tys mi nic neřekl?!" Automaticky jsem zvýšila hlas.
"Už víš proč?"
Pochopila jsem jeho narážku a zčervenala jsem - částečně rozpaky, částečně zlostí.
"Nemysli na to," zaprosil a já ho jako vždy poslechla.
A dojem ze zbytku dne? Můj první let byl naprosto, naprosto úžasný!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.