CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, Angel of Hell 17

1. července 2009 v 12:11 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

17.časť: Dielo nezkazenosti

opravdu, za chvíli jsme se octli v našem domě.
Orochimaru okamžitě zmizel a my jsme zůstali sami.
Musím přiznat, že to byl divný pocit být něčím úplně jiným než pouhým člověkem. Ale nepřipadala jsem si nějak zvlášť jinak. Třeštila mi hlava, ale bolest jako by se ztrácela. Teda... pořád jsem ji vnímala, můj mozek hlásil, že mě něco bolí, ale jako by to mé tělo nevědělo.
"Je to divné," souhlasil se mnou Sasuke.
"To ano," přikývla jsem.

Sklopil zrak k podlaze a já - i když jsem neuměla číst myšlenky, narozdíl od něj - jsem okamžitě věděla, co se mu honí hlavou.
Přistoupila jsem k němu. "Takhle jsem to chtěla," špitla jsem mu do ucha.
Zvedl ke mně oči a já jsem nepostřehla žádnou změnu od mého lidského života. Utápěla jsem se v onyxových jezírkách stejně jako předtím.
Zvedl ruku a prstem mě zlehka pohladil po tváři. Potěšilo mě, že i tahle reakce se zachovala, že i teď jsem se zachvěla pod jeho dotekem. Víčka mi sama od sebe klesla a srdce mi začlo bít jak o život - jaká ironie, když už ho vlastně nepotřebuji. Svým tlukotem jako by dávalo najevo jen to, že v mém těle pořád je něco, kam se ukládají všechny mé city.
Ale i Sasukeho tato skutečnost nejspíš potěšila, slyšela jsem zvuk jeho tlumeného smíchu a před očima mi okamžitě živě naskočil obrázek jeho tváře s úsměvem. Už jsem chtěla otevřít oči, protože pohled na jeho usměvavý obličej je a též vždy bude k nezaplacení, když mě políbil.
Ruce mi vystřelily a omotaly se kolem jeho krku tak rychle, že mě to až překvapilo. Určitě to souviselo s mou proměnou, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. Ne teď a tady, ne s ním.
Jeho ruce i zašátraly na zádech a přejel jimi až na lopatky, kde mě omylem trochu zatahal za vlasy. Ještě jsem si nezvykla, že je mám tak dlouhé, proto jsem sebou polekaně škubla.
"Děje se něco?" odtrhl se ode mě.
Asi se taky nemohl zbavit starých zvyků. Jak jsem z něj jednou vypáčila, vždycky se bál, aby mi něco neudělal. Jako Anděl Pekla měl samozřejmě mnohem větší sílu než obyčejní lidé, i bez řečí jsem si dokázala představit jak velkou. Asi bych skončila s rozdrcenými všemi kostmi v těle, kdyby mě objal trochu silněji. A jako nadpřirozená bytost byl taky odolnější, samozřejmě. A já teď taky...
"Ne, nic," usmála jsem se na něj.
Tak se mi zase vpil do rtů.
Jako kyslík nepotřebující bytosti - nevím, jestli pořád můžu říkat lidé - jsme se samozřejmě mohli líbat jakkoliv dlouho, ale vzhledem k tomu, že já jsem byla v jejich spolku nováček a ještě jsem byla zvyklá na život obyčejného člověka, stejně jsem se nakonec odtáhla a zhluboka se nadechla.
Nad mou čistě lidskou reakcí se pousmál.
"Bude mi chvilku trvat, než si zvyknu, no," přiznala jsem lehce zahanbeně.
"Jsi roztomilá," zamumlal jen.
Do tváří se mi nahrnula krev, kterou pohánělo mrtvé srdce. Ne citově - prostě bylo mrtvé, já byla mrtvá.
"Neuvažuj nad tím," zaprosil.
Místo odpovědi jsem rychle zkrátila vzdálenost mezi našimi ústy, kterou on předtím na chvíli zvětšil.
"Miluju tě," zapředl mi do ucha.
"To se hezky poslouchá," opáčila jsem.
Naklonil se k mému uchu. "Miluju tě, maličká," zašeptal a rty se mi přitom otíral o ušní boltec. "Tak moc tě miluju. Miluju, miluju, miluju..."
Zasténala jsem a přitom vyslovila jeho jméno.
"Sakuro..." oplatil mi to. Už dál nedokázal skrývat vášeň a dokázal mi to v dalším polibku.
Nechala jsem ho, když mi rukama zajel pod tričko. I když jsem věděla, že to nejspíš dojde takříkajíc až do konce, že asi brzo shodím aspoň trochu té "nevinnosti", na kterou jsem byla pořád upozorňována, nic jsem nedělala. Vlastně ano, dělala jsem přesný opak... Začla jsem ho zbavovat jeho oděvu.
A pak, když už jsem mu konečně stáhla triko, zazvonil telefon.
"Kdo volá tak brzo?!" zaúpěla jsem.
"V Pekle čas plyne jinak," řekl Sasuke. "Už je osm dvacet ráno."
"Do prkýnka, škola!" vykřikla jsem a přelítla k telefonu. "Haló?"
"Sakuro, kde trčíte?" ozval se Hinatin hlas.
"To by bylo na dlouho," odpověděla jsem a povzdychla si. Do telefonu jí rozhodně nebudu vysvětlovat situaci.
"A co mám říct profesorům?" zeptala se trochu podrážděně.
"Poslyš, slibuju, že když odpoledne s Narutem přijdete, vysvětlíme vám to. Týká se to..." Odmlčela jsem se.
"Jo, jasně!" pochopila mě.
"A profesorům řekni, že mě pekelně bolí hlava a je mi blbě," navrhla jsem.
"A Sasuke?"
"Stará se o mě."
"Dobře, tak se měj," rozloučila se.
"Ty taky."
Zavěsila jsem a svezla se na podlahu. To o té bolesti hlavy byla pravda. Najednou jako bych se probrala a bolelo mě... vlastně úplně všechno. Myslela jsem, že se mi hlava snad rozskočí, nohy mě nemohly unést, ze zad se mi do těla šířilo další obrovské utrpení a taky krk a hrudník... dost, konec!
"Tady máš následky," slyšela jsem jako z dálky Sasukeho hlas, pak mě zvednul ze země a během vteřinky už jsem ležela v posteli.
"Odpočiň si," řekl mi prostě. "Potřebuješ načerpat sílu."
"Neodcházej," zaskřehotala jsem a chytla ho za ruku.
Poslechl mě a lehnul si vedle mě na postel. Přehodil přese mě přikrývku a šetrně mě do ní zabalil. Pak mě něžně políbil a objal mě pažemi.
"Miluju tě," zašeptala jsem. A konečně jsem mohla zavřít oči...

Probudilo mě další zvonění, ovšem tentokrát ne telefonu.
Otupěle jsem se posadila, ale hlava se mi roztřeštila ještě víc, takže jsem sebou radši zase flákla na polštář. Chvíli jsem zírala do stropu a uvažovala, co mám udělat. Nakonec přeci jen zvítězilo nutkání zavolat Sasukeho.
Nadechla jsem se, ale v tu chvíli stál u mě.
"Potřebuješ něco?" optal se s úsměvem.
"Hinata a..." začla jsem, ovšem nedopověděla, když se do ložnice přiřítila černovláska a za ní její blonďatý kluk.
"Sakuro!" vykřikla a vrhla se mi kolem krku.
"Co je?" nechápala jsem. Byla jsem si jista, že o mé přeměně ještě nevědí.
"Já nevím, měla jsem pocit, že se ti něco stalo," pokrčila rameny.
"Já taky," ozval se Naruto, klidnější než obvykle.
Zaraženě jsem pohlédla na Sasukeho. "No... vlastně stalo," přiznala jsem.
Oba moji přátelé na mě zděšeně vytřeštily oči.
"Pamatujete, kdy vám Sasuke říkal ty věci ohledně Andělů Pekla?" nadhodila jsem.
Přikývli.
Posadila jsem se a bolest hlavy se okamžitě ozvala. Ale dřív, než jsem stihla cokoliv udělat, mě Sasuke rychle přišpendlil zpátky k posteli. "Lež," poručil mi.
Zamračila jsem se, pak jsem se s menšími obtížemi převalila na břicho a vyhrnula si triko - pod kterým jsem samozřejmě měla kalhotky, abyste si nemysleli kdoví co.
"T-Ty jsi taky..." Hinatin hlas přešel do vysokých tónů. "... Anděl Pekla?" Dokončila otázku.
Triko jsem zase shrnula, otočila se a přikývla jsem.
"Ale... jak? Kdy? Kde?" koktala.
Vychrlila jsem ze sebe celý příběh velmi rychle. Teda takhle - rychle na to, že byl tak dlouhý. A ani jsem si nějak nevšimla, že jsem přitom necítila potřebu dýchat. Ještě pořád jsem to dělala, ale ne tolik, kolik bych jako člověk potřebovala.
"Co tě to napadlo, nechat se takhle skoro zabít?" dostal ze sebe zcela ohromený Naruto.
Sasukemu po tváři přelétl vítězný úšklebek. "Mám stejný názor," souhlasil s ním.
"A kdo by neměl?" zasmál se. Jeho smích zněl nepřirozeně a tak nějak... vždyť to znáte, když se někdo směje něčemu, co mu připadá pošetilé, zbrklé a ztřeštěné - což můj čin určitě byl.
"Já ji chápu," postavila se na mou stranu Hinata.
Kluci na nás vytřeštili oči. "Nejste vy dvě praštěný?" vyhrkl pak Naruto. "Nehledě na to, jaká by pro nás byla potupa, kdybyste vy umřely a my žili dál!"
"No jasně, muži jsou lepší než ženy," odfrkla jsem si pohrdavě.
"A to řekl kdo?" usmál se na mě Sasuke, takže ze mě rázem vztek opadnul. No co? Nemůžu za to, že mu úsměv ták sluší!
Jsem si jistá, že se mi zase šťoural v hlavě, protože se rozzářil ještě víc.
Vždycky nade mnou budeš mít moc, uslyšela jsem najednou jeho hlas ve své hlavě. Bylo to tak nečekané, že jsem vyjekla. A polekala tak Naruta a Hinatu.
"Co se děje?" starala se hned.
"J-Já..." zatřásla jsem hlavou. Nedokázala jsem jí to vysvětlit.
Vyjeveně jsem pohlédla na Sasukeho. Mračil se, ale i tak vypadal nádherně.
"Zkus to znovu," vybídl mě.
"Cože?" nepochopila jsem, byla jsem příliš zaujatá pozorováním jeho dokonalé tváře.
"Zkus mi znovu číst myšlenky."
Naruto a Hinata na něj vytřeštili oči a otočili se na mě, jako by si snad mysleli, že ode mě dostanou vysvětlení.
Místo toho jsem ale zavřela oči a zkusila to. Nic. Pokusila jsem se zase, ale pořád bez úspěchu. Snažila jsem se tolik, že se mi snad muselo i kouřit z hlavy jako v kreslených seriálech pro děti, ale stejně se mi to znovu nepovedlo.
"Divné," konstatoval Sasuke. "Zkus to teď," řekl pak.
Poslechla jsem ho. Miluju tě, zazněl mi jeho sametový hlas v mysli.
Znovu jsem vyjekla, ovšem méně než předtím.
"Zajímavé," změnil svůj názor Sasuke.
Chtě nechtě mi vylítlo obočí až někam - aspoň podle mého názoru - do čela. Nejdřív divný a pak zajímavý, pomyslela jsem si. Nešplouchá ti na maják, Sasuke?
Ne, to teda nešplouchá, odvětil - trochu kousavě a taky pobaveně.
Tentokrát jsem se udržela a nevykřikla jsem. Jen jsem se zahanbeně začervenala.
A moje reakce ho rozesmála. Pokusila jsem se zase slyšet jeho myšlenky, ale nepovedlo se mi to.
"Jak to, že někdy to jde a někdy ne?" vztekala jsem se.
Naruto a Hinata na mě upřeli pohledy, které se přímo ptaly, jestli náhodou MNĚ nešplouchá na maják. Z mého pohledu -ne, možná jen někdy trochu; z jejich - stoprocentně!
"Hodláte nám to objasnit?" dotázala se Hinata po chvíli.
"Hinato, Naruto, Sakura se bude muset naučit a nejdřív také zjistit své schopnosti," ozval se Sasuke. Nepodával jim přesné vysvětlení, ale to by stejně nepobrali, tak proč jim zatěžovat jejich mozkovou kapacitu - obzvlášť tu Narutovu velmi nízkou. "Myslím, že do začátku prázdnin už se ve škole neobjevíme."
Vykulila jsem na něj oči, Hin a Naru taktéž.
"A o letňáky nás nejspíš taky nikdo neuvidí," dodal ještě.
A to mě dorazilo. "Jak to?!" vykřikla jsem a Hinata jen souhlasně pokývala hlavou.
S větším úsilím jsem zaslechla, co si pomyslel. Neměla jsi být tak umanutá.
Načuřila jsem se. "Já nejsem umanutá!" odsekla jsem.
Naruto vyprskl, jak se snažil zadržet smích a Hin jen pohlédla k zemi.
Sasuke ke mně přišel a zadíval se mi do očí. "Saky, ty jsi ten nejvíc umanutý člověk, jakého jsem kdy poznal," pronesl vážně.
"Nevím, jestli se mám urazit nebo naopak," zabrblala jsem a probodala ho přitom rozzlobeným pohledem.
"A když ti řeknu, že tě miluju?"
"Noo..." protáhla jsem.
"Čekám," upozornil mě provokativně.
"To mě sice těší, ale stejně jsem uražená."
"A co s tím můžu udělat?"
"No..." Šibalsky jsem se usmála a Sasuke mi to oplatil. Při pomyšlení, že slyšel absolutně všechno, co se mi promítlo v hlavě, jsem se trošku začervenala.
Už se ke mně naklonil, když se ozval Naruto: "Nechte toho, vy dva! Máte publikum!"
Hinata byla (bohužel) rychlejší než já a ho praštila po hlavě, ale stejně jsem se k ní ještě přidala a vlepila jsem drzému blonďákovi další pohlavek. A Sasuke jakbysmet.
"Já nejsem boxovací pytel!" vykřikl a chytnul se za hlavu.
Všichni čtyři jsme na sebe pohlédli a pak se jako na povel rozesmáli. A tehdy mi to došlo. Už to nebyli jen moji nejlepší přátelé, teď byli i Sasukeho. Byli jsme klubko přátel, těsně smotané k sobě. A Hin a Naruto byli jen lidé, podléhali stáří a jednou i zemřou. A já budu žít... Já i Sasuke...
Najednou se smáli jen dva z nás. Sasuke jako obvykle všechno slyšel a okamžitě mě vzal za ruku.
"Už to chápeš?" zeptal se smutně. "Proč v průběhu mise nemáme navazovat blízké vztahy s lidmi?" upřesnil to hned.
Přikývla jsem, Naruto a Hinata samozřejmě nechápali.
"Andělé Pekla," chopil se vysvětlování Sasuke, protože mně začly po tváři stékat slzy a nebyla jsem schopna slova, "neumírají a nestárnou..."
To stačilo. Hinata okamžitě zbledla a Narutovi se z tváře vytratil jeho optimismus.
"A-Ale..." snažil se najít nějakou chybičku, špetku naděje, ale když zjistil, že žádná neexistuje, umlkl.
"Já nechci, abys mi zmizela ze života," špitla Hin.
"Já taky ne!" souhlasila jsem. Okamžitě jsme se vrhly jedna druhé kolem krku.
"Už víš, proč jsem tě nechtěl přeměnit?" ozval se Sasuke.
Hin se ode mě najednou odtrhla a když jsem na ni pohlédla, oči jí zářily dychtivostí. Stejnou, jakou kdysi zářily i ty moje. Ona se chtěla stát stejnou bytostí, jakou jsem já, Sasuke a bohužel - v něčem možná i bohudík, protože jinak bych asi ještě byla prostý člověk - i Takahiro.
"Tak nás taky přeměňte!" pochopil hned Naruto.
Nevěděla jsem, jak reagovat. Jedna moje část chtěla, abychom všichni navždy zůstali pohromadě, ale druhá mě zase upozorňovala, že oni mají rodinu, která je miluje.
"Ne," rozhodnul za mě Sasuke. "Pochopte to," povzdychnul si, když se na něj sesypala hrouda otázek. "Já jsem umíral ve válce a celá moje rodina už zemřela dávno přede mnou. A Saky teoreticky taky neměla žádnou rodinu" - musím zase upozorňovat, že mi to jeho čtení myšlenek leze na nervy? - "a navíc jsem neměl na výběr. Ale vy oba máte rodiče, které by vaše ztráta opravdu ranila."
"Stejně jako kdybychom ztratili my vás," namítl Naruto.
"Au!" vyjekla jsem najednou, když mě příšerně rozbolela hlava. Asi jako by mě po ní někdo vzal pořádně tvrdou baseballovou pálkou.
"Nechci vás vyhazovat, ale myslím, že byste měli jít. Potřebuje si odpočinout," obratně se vyhnul blížící se diskuzi - nebo spíš prudší výměně názorů.
"Měj se co nejlíp, Sak," popřála mi Hinata, krátce mě objala a pak se i s Narutem vydala pryč.
"Tak... jsme zase sami," pronesl pak Sasuke s hravým úsměvem.
"Omyl - ještě s mojí bolavou hlavou," upozornila jsem na svou neschopnost. Kdykoliv jsem jen trochu pohnula hlavou, okamžitě se dostavila bolest, která mě vždy na chvíli úplně oslepila.
"Myslím, že když se změníš do své andělské podoby, tak tě bolest na chvíli opustí," zauvažoval Sasuke. "Dokud se zase nezměníš zpět."
"A jak se mám změnit?" vyhrkla jsem dychtivě a prudce se posadila, takže jsem moje otázka byla ještě doprovázena výkřikem: "Au!"
"Brzdi," rozesmál se Sasuke. "Tohle tě může i zabít."
"Tak tos mě fakt uklidnil," zabručela jsem, když jsem mrkala jak šílená.
"Neumím to přesně vysvětlit," pokračoval. "Prostě se jen musíš chtít změnit."
"Dobře," přikývla jsem, chvíli jsem počkala, než jsem zase našla na chvilku ztracený zrak a v duchu jsem si usilovně přála, abych se konečně změnila.
A kupodivu se mi to povedlo. Měla jsem zavřené oči, takže jsem nic neviděla, ale najednou jsem cítila, jak mě na zádech něco svědí a tlačí, takže jsem bleskurychle vylítla na nohy.
A už to bylo. Na sobě jsem měla krátké černé šatičky, ze zad mi vyrůstala křídla a vlasy se mi prodloužily tak, že mi olizovaly paty a nad hlavou se mi mihotala drobná zlatavá svatozář.
Pak se mi v ruce objevil i luk, smrtonosná zbraň všech Andělů. Byl sněhově bílý a kolem něj vířila smaragdová záře. Vyjeveně jsem na něj třeštila oči, dokud se neozval Sasuke.
"Další důkaz o tom," pronesl šeptem, "že mezi nás nepatříš, že jsi moc nezkažená. Měla jsi být princezna Nebe, ale místo toho jsi skončila v Pekle."
"S tebou, s princem Pekla," usmála jsem se na něj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.