CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, Angel of Hell 16

1. července 2009 v 12:10 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

16.časť:Koniec

Před očima se mu znovu a znovu objevovalo těch pár vteřin, kdy před něj skočila a smrtonosná zbraň místo něj projela jí. Pořád dokolečka ji viděl šeptat ta dvě slůvka a pak padat k zemi. Nevědomky vykřikl její jméno, ale to bylo taky všechno.
Jediné, na co dokázal myslet, bylo, že ji nakonec neochránil, že nakonec přeci jen zemře. A navíc kvůli němu! Úplně! Z očí mu vyhrkly slzy.

Až když se její tělo uvolnilo, jak ztratila vědomí, vzpamatoval se.
"To jsi neměl!" zasykl na Takahira, který se jen nevinně šklebil.
Úsměv ho ale okamžitě přešel, když na něj Sasuke zaútočil. A hned zezačátku nad ním získal výraznou převahu.
Téměř to nestíhal, Sasuke byl jednoduše moc rychlý. A jeho útoky byly nebezpečné.
Když nevykryl jeden obzvlášť drsný, po kterém mu od boku ulítlo kus masa, raději zbaběle zmizel. Ale Sasukemu to bylo jedno a okamžitě doběhl k Sakuře.
Ještě, i když velmi, velmi slabě, dýchala, ale on nevěděl, co dělat.
"Orochimaru!" zakřičel tedy a téměř okamžitě se na mýtině objevila stejná bytost, další Anděl Pekla.
"Sakura..." řekl jen Sasuke a jeho učitel k němu okamžitě přiklekl.
Během chvilky zhodnotil dívčin stav a pak smutně sklopil hlavu. Moc dobře věděl, co k ní Sasuke cítí a bylo mu ho líto. Jeho i Sakury.
"Je mi to líto," zavrtěl pak hlavou. "Nemá šanci... jako člověk."
Sasuke zpozorněl. "Jako člověk?"
"Je tu jedna šance," přikývl Orochimaru. "Jestli chceš, aby dál mohla žít... s tebou, jediná možnost je přeměnit ji na..."
"Ne!" přerušil ho Sasuke rázně, z očí se mu přitom řinuly slzy. "Přísahal jsem, že z ní neudělám zrůdu!"
"Sasuke..." chlácholivě mu položil ruku na rameno a pohlédl mu do očí. "Ona by to tak chtěla. Sám jsi říkal, že po tobě chtěla, abys ji změnil, že tě o to prosila. Vím, je to těžké rozhodnutí, ale nezapomeň, čas jí odtikává, zbývá jí jen pár minut, ne-li už jen vteřin a každou chvíli má pořád větší a větší bolesti."
"Sakra!" vykřikl a pěstí udeřil do země. "Proč to udělala?! Radši já než ona!"
"To samé si říkala o tobě," poučil ho.
Sasuke si rezignovaně povzdechl. "Promiň mi to, Saky," zašeptal a přivinul si ji k tělu. "Jsem sobec."
S těmi slovy se zvednul, Sakuru držíc ve své náruči.
"Jdeš se mnou?" zeptal se svého učitele.
Jen s menším úsměvem zavrtěl hlavou. "Je to na tobě, Sasuke," dodal.
"Za tohle se budu nenávidět," povzdychnul si, něco zamumlal a zmizel.
Téměř ve stejné chvíli se objevil před svým domem. Rychle proběhl chodbami a vrazil do pokoje, který Sakuře připadal tak nebezpečný a zároveň přitažlivý.
Zastavil před dveřmi, ze kterých sem pronikala ta narudlá záře. Zase něco zamumlal a dveře se prostě otevřely a odhalily dlouhou kamennou chodbu, stále dál klesající.
Zmizela mu křídla, zase zůstaly jen rudé oči a tryskem se rozběhl dolů. Závodil s časem a musel to vyhrát, jinak mu jeho milovaná maličká navždy odejde.
"Ještě chvíli," mumlal si pro sebe, když nabíral ještě větší, nadlidštější rychlost.
Pak před sebou konečně uviděl na pohled pevnou rudou stěnu. Ač se to zdálo nemožné, ještě zrychlil a přímo tou zdí, která se těsně před ním rozestoupila, prolítnul.
Stalo se hned několik věcí najednou. Sakura vykřikla a stiskla Sasukemu ruku. Její oblečení se pak rozpadlo na prach a kolem jejího nahého těla začal vířit černý prach. Z něj se poskládaly nové šaty, černé, krátké a těsně obepínající její štíhlé tělíčko. Vlasy dlouhé po ramena se jí prodlužovaly, až dosáhly až na zem a utvořily na ní volné klubko. Prach se koncentroval u Sakuřiných zad a pak jí zčistajasna prořízl kůži a pronikl jí do těla.
Dívka znovu vykřikla a otevřela oči, nepřirozeně zelené.
Pak Sasukemu najednou všechno zmizelo, včetně jí. Všude kolem něj bylo bílo a jeho to dost slušně vyděsilo.
"Sakuro!" vykřikl a rozhlédl se.
"Sasuke..." ozval se její slabý hlas odkudsi z mlhy.
Rychle se posbíral na nohy a rozeběhl se tím směrem. Brzy ji uviděl, zase nahou.
"Sakuro!" zavolal na ni znovu, klopýtl o vlastní nohu a spadnul přímo vedle ní.
"Sasuke..." zachroptěla zase a otevřela své oči, už normální.
"Maličká," zašeptal a objal ji. "Už je to dobré, jsem tu s tebou..."
"C-Co se stalo?" zeptala se.
"Prosím, nechtěj to po mně. Nechci na to vzpomínat."
"Miluju tě."
"I já tebe." Na její tvář dopadla jeho slza.
"Ty brečíš?" vyhrkla zmateně a překvapeně. "Myslela jsem, že Andělé Pekla nemůžou plakat."
"V tom případě už nikdy neuroníš ani ty ani jednu slzičku," napověděl jí.
Její tvář se najednou rozzářila. "Chceš říct, že jsem taky..."
"Bohužel," přikývl. "Nebyla jiná možnost a já byl moc sobecký, abych tě nechal odejít nahoru, do Nebe."
"To je dobře," usmála se.
Až teď si všimla, že je nahá. Zčervenala a rychle se posadila, nohy si přitáhla k tělu a pažemi si objala kolena, aby se co nejvíc zakryla. Ale Sasukeho upoutala její záda. Měla na nich rozsáhlé tetování skrývající neuvěřitelnou sílu, o které ona sama zatím neměla ani tušení, tetování, které měl i on, znamení, že ani ona už není člověk, ale stala se z ní nadpřirozená bytost, bytost jako on. Prokletí...
"Co je?" všimla si jeho zaraženého pohledu.
Zavrtěl hlavou. Třeba to nic neznamená...
Ale sám tomu nechtěl věřit. Obyčejně bylo Prokletí malé, i nejsilnější a nejváženější členové Andělů Pekla - mezi které byl všeobecně brán i on sám - ho měli nenápadné a většinou na rameni, nebo jinde na paži. Ale ona...
Pak se mu před očima znovu promítla její neuvážená akce, která mohla skončit smrtí a jistě by tak skončila, kdyby později nezasáhl. Z očí mu vyhrkly slzy, ani on v tu chvíli nevěděl, jestli to byly spíš slzy štěstí, že přežila, nebo smutku, že z ní udělal monstrum. Nejspíš obojí.
I přes její rozpaky a dokonce i protesty si ji přitáhl k sobě a pevně ji sevřel v náruči. Jeho slzy nerušeně dopadaly na její ničím nekrytou pokožku a ona se jen snažila i nadále si rukama zakrývat ta nejdůležitější místa.
Najednou ji pustil a upřel na ní pohled. V jeho očích už neviděla úlevu, štěstí nebo cokoliv podobného. Ne, byl v nich vztek, zuřivost a vražednost.
"Proč jsi to udělala?" zavrčel.
Vyjeveně na něj zírala. Ještě nikdy k ní takhle nemluvil. Tenkrát v lese, kdy se k ní poprvé choval hrubě, to byla slabá kaše proti tomuhle. Doslova zuřil, jako by ji chtěl každou chvíli zabít.
"Ptám se tě, proč jsi to udělala?" zvýšil hlas, stále plný vzteku. "Proč ses chtěla zabít, proč jsi chtěla obětovat svůj život?! Myslíš, že bys tím něco vyřešila?!"
"Nechtěla jsem, aby se ti něco stalo," špitla vystrašeně.
"Patřím k elitě, Sakuro! K e-li-tě!"
"Ale já..."
"Jediné, čeho bys tím docílila, by byla moje smrt! Druhá, konečná! Zabil bych se a navždy bych přestal existovat! Konec, tečka!"
"Miluju tě," vzlykla.
Jako by mu došlo, jak se k ní právě choval. Okamžitě ji k sobě přitiskl a začal s ní houpat.
"Odpusť mi to, maličká," šeptal přitom, ale ani to nezabránilo slzám zvlhčovat jí tvář. "Odpusť..."
Vlasy jí spadly do tváře a pár pramínků se přilepilo na mokré cestičky slz. Odhrnula si je a teprve teď si všimla další změny - její vlasy, normálně dlouhé po ramena, jí teď olizovaly i lopatky.
Rozhodilo ji to tolik, že dokonce zapomněla plakat. Jemně od sebe Sasukeho odstrčila, levou rukou vzala všechny vlasy a přetáhla si je tak, že jí sklouzávaly přes levé rameno až na prsa.
"Chci oblečení," zafňukala pak. "A zpátky svoje vlasy."
"Na, vezmi si to," ozval se něčí hlas a pak u Sakury přistály jednoduché bílé šaty.
Rychle je na sebe navlíkla a přitom přemluvila Sasukeho, aby se otočil a nedíval se na ni. Cítila se nesvá.
Ale Sasukeho stejně zajímala osoba, která přišla.
"Pane..." uslyšela Sakura jeho hlas.
Ještě víc si pospíšila s obléknutím a otočila se.
Stál tam ten nejpodivnější muž, kterého kdy viděla. Byl neuvěřitelně starý, ale to se dalo poznat jen podle jeho očí zasažené časem a moudrostí. Jinak vypadal tak na třicet. Tvář měl ostře řezanou, lemovanou dlouhými stříbřitými vlasy. Zahalen byl v jakémsi hábitu, světle šedém. Jediné, co neladilo, ať už s oblečením, s vlasy, nebo s bledou pokožkou, byly jeho zlatavé oči.
"Sakura Haruno, nejnovější Anděl Pekla..." pronesl pak a jeho slova se tak nějak rozptýlila do okolí.
A růžovovláska instinktivně poznala, že je to někdo velmi, velmi důležitý. Tomu nasvědčovalo už to, že před ním poklekl i Sasuke.
Rychle klesla na kolena a sklopila hlavu, i když netušila, kdo to byl.
"Vstaňte," pravil a oba ho poslechli.
"Pane, prosím, můžu se na něco zeptat?" zeptal se pak Sasuke a Sakura stále nevěděla, proč tolik zdvořilosti - kromě toho, že to vycítila.
"Ale jistě, Sasuke," přikývl.
"Kde to jsme?" dokončil nezodpovězenou otázku.
"V Pekle."
"V Pekle? Ale vždyť..."
"Věř mi, Sasuke, nelžu ti."
"Ale... Peklo přece vypadá úplně jinak."
"Nedokážu ti říct nic víc, nevím přesně, proč se tak stalo, nevím ani, jak to zvrátit... ale Temný pán se stáhl se svou zbylou silou."
"Zbylou?"
"Sakuru nepohltilo Peklo, to ona pohltila jej. Aspoň část..."
Zalapal po dechu. Tak proto tak rozsáhlé Prokletí! napadlo ho okamžitě.
"Sasuke?" zašeptala Sakura.
Otočil se a pohlédl jí do znovu uslzených očí. Beze slov ji vybídl, aby k němu přišla a ona rychle vklouzla do jeho objetí.
Okamžitě se jí tělem rozlil pocit bezpečí, který se dostavoval vždy, když byl Sasuke nablízku.
Ještě těsněji si ji přivinul k sobě a ona mu za to byla jen vděčná.
"Sasuke, Sakura vlastní ohromnou sílu. Sice se ji asi nikdy nenaučí používat a možná to je jen dobře, ale kdyby se něco stalo..." Umlkl a nedokončil. "Teď ale k věci... pověřuji tě úlohou Sakuřina učitele. Musíš ji připravit a to opravdu dobře. Takahiro bude i nadále toužit po její smrti a víš, že pro Likvidátory platí jiná pravidla. Nemohu je porušit, i když bych v tomto případě chtěl."
Odmlčel se a Sakura se ještě víc tiskla k Sasukemu.
"A váš úkol," pokračoval, "je vrátit Peklo zpátky. Tohle byl konec světa, jak ho známe a vy to musíte napravit. Musíte vrátit věci zpět do normálu."
A s těmi slovy prostě zmizel.
"Kdo to byl?" zeptala se okamžitě Sakura.
"Shinigami," odpověděl Sasuke klidně.
"A jak mluvil o nějaké síle - o mé síle..."
Pohlédl jí do očí a smutně si povzdychl. "Vím toho ještě méně jak on."
"Aha," hlesla.
"Nenávidím tě za to, že jsi mě donutila to udělat."
Zakřenila se. "Zato já jsem šťastná."
Zakabonil se a na chvíli se vpil do jejích rtů. "Jo, to musí bejt hrozně těžký, přijít, říct: 'zachraňte svět' a zase odejít. Ale jak, to už je na nás. Nehledě na to, že ani nevim, jak se dostat odsud."
"Neměl bys takhle mluvit o Bohu smrti," ozval se čísi hlas.
"Orochimaru!" poznal ho hned Sasuke.
"Potřebujete se dostat pryč?" nadhodil s úsměvem na tváři.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.