CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, Angel of Hell 15

1. července 2009 v 12:03 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

15.časť: Využitá šanca

Šedé vlasy, temně modré oči, černé kožené oblečení a bohužel musím přiznat i nádherné tělo.
"Nepozveš mě dál, Sakuro?" zeptal se klidně.
Dál jsem stála jako solný sloup a zírala na něj, neschopna pohybu.
"Ale, ale..." nevěřícně zavrtěl hlavou. Naklonil se ke mě a křížek na krku se mu rozhoupal. "Víš, že to není slušné..."
"Rozhodně slušnější, než přijít s úmyslem mě zabít!" odsekla jsem. Netuším, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, ale určitě to byla chyba.
"Takže Sasuke ti to už řekl?" zeptal se mile - až nepříjemně mile.

Dostala jsem strach a trochu jsem se přikrčila.
"A kde ho máš, toho svého miláčka?" pokračoval jízlivě. "Jak to, že tu není, připraven tě chránit? Svou maličkou?"
Nebyla jsem schopna cokoliv říct. Chtěla jsem utéct pryč, ale i kdyby se mi ta možnost naskytla, stejně bych mu neutekla. A kdo ví, co by si na mě připravil potom...
"Co tu chceš?" špitla jsem chabě.
"Vždyť to víš, milá Sakuro," zákeřně se usmál. "Chci tebe!"
"Jo, jo, jasně... mojí krev, kdo by ji nechtěl?" A znovu je tu ta otázka: Kde se to ve mně vzalo?
"Tak s tím souhlasím," odpověděl.
Jako bych zmrzla, takový chlad z něj sálal. Připadala jsem si jako kus rampouchu.
Takahiro už dál nic neříkal, jen mě jednoduše obešel a postavil se přímo za mě. Jeho ledový dech mi zavál na krk a mně naskočila husí kůže a přikrčila jsem se. Pak se mě lehce dotkl a tentokrát jsem mohla jistojistě tvrdit, že mi pokožka na místě dotyku zmrzla na led. Aspoň tak jsem to cítila já.
"Musíš ale uznat," řekl klidně a potichu, "že kdybych tě zabil tady, bylo by to vůči Sasukemu velmi necitlivé. Teď napíšeš krátký vzkaz. Je mi jedno, jak to napíšeš, ale bude tam aspoň to, že jsi se mnou odešla a jeho že nemiluješ. Rozumíš, aby se nás nevydal hledat."
"Bojíš se o vlastní krk?" poznamenala jsem kousavě.
"Nebuď drzá, Sakurko," zašeptal a hřbetem ruky mi přejel po šíji - hned nepřirozeně zchladla. "Na tebe taky dojde, neboj. Teď ale běž, já ti zatím sbalím věci. Aby to vypadalo důvěryhodněji, víš?"
Mluvil se mnou jak s dítětem, ale tohle mě opravdu vyděsilo. Kdybych tu nechala svoje věci, Sasuke by věděl, že jsem ho neopustila. Ne sama od sebe.
Všimla jsem si, že Takahiro opravdu zmizel nahoru. Zoufale jsem uvažovala, jestli nemám utéct, ale přesně ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že bych to mohla risknout, se šedovlasý Likvidátor znovu ukázal vedle mě.
"Málem jsem zapomněl..." začal. "Sasuke ti určitě řekl o jedné zvláštní zbrani, že?" V tu chvíli se kolem něj rozzářilo modré světlo a v ruce se mu objevil temně modrý luk, stejně barevný jako jeho oči. Co mě vyděsilo nejdřív, byla jeho délka - luk byl stejně dlouhý jako Takahiro, dotýkal se země u jeho nohou a končil mu u posledních vlásků na hlavě. Pak mi ale došla jiná skutečnost, ještě děsivější. Tohle je ten luk, kterým dokážou zabít dalšího Anděla Pekla!
Okamžitě mi bylo jasné, že kdybych se pokusila utéct a nějakým zázrakem by se mi to povedlo, ohrozila bych tím Sasukeho. A on pro mě znamená víc než můj vlastní život.
"Vím, jak je pro tebe cenný," dodal Takahiro. "Myslím, že ti ani nemusím říkat, že kdybys utekla, je s ním konec."
"Ne, to nemusíš," přiznala jsem.
S úšklebkem na tváři zase zmizel a já se přemístila do obýváku, usedla na pohovku a do jedné ruky jsem vzala blok a do druhé propisku. Horečně jsem uvažovala, jak Sasukemu dát najevo, že ho miluju, že jsem odešla kvůli jeho bezpečí - a aniž by si toho Takahiro všimnul, samozřejmě. To bude těžší.
Najednou se mi v hlavě začal rodit slušný plán, který by podle mého názoru mohl vyjít. Začla jsem psát a během chvíle jsem byla se vzkazem hotová.
"Dovolíš?" zeptal se Takahiro, který už byl zase u mě se všemi mými věcmi.
Beze slova jsem mu předala papír. Nelidsky rychle ho přelétl očima, pak se usmál a podíval se na mě. "Trochu ses rozepsala," ušklíbl se a zmizel. Během zlomku vteřiny byl zase zpátky. "Na posteli ho najde nejdřív, ne?"
Svraštila jsem obočí. Nechtěla jsem to tu opustit, ale co se dalo dělat? Proti šedovlasému Likvidátorovi jsem neměla sebemenší šanci. Zbývalo mi jen doufat, že Sasuke pochopí můj tajný vzkaz. A taky doufat, že se mě nerozhodne pomstít nebo tak něco.
"Tak pojď," vybídl mě Takahiro, když jsem se zastavila v domovních dveřích.
Naposledy jsem se ohlédla do ztemnělého vnitřku domu a pak jsem vykročila ven, vstříc smrti...

◙◙◙◙◙◙

Byla přesně půlnoc a na balkóně přistál jeden Anděl Pekla.
Na tváři mu hrál kouzelný úsměv. Misi konečně splnil, konečně se bude moc věnovat jen a jen ji... své maličké Sakurce.
Křídla mu zmizela, ale oči zůstaly rudé. Jejich nadpřirozenou mocí si balkónové dveře otevřel zvenčí a hned pak mu zase zčernaly do normálního, onyxového odstínu. Stále usmívajíc se vkročil do ložnice, kde měla sladce spát jeho růžovovlasá princezna, ale jeho tvář zkameněla a úsměv zmizel, když uviděl ustlanou postel.
Zamračil se. Tohle se mu nelíbilo. Už ani necítil její přítomnost... vždycky ji vnímal dost zřetelně, voněla jako to nejsladší a nejvoňavější ovoce. Ale teď cítil jen její pozůstatky.
Přešel až k posteli a konečně si všimnul papíru, ležícího na jejím polštáři. Bleskurychle ho popadl, rozložil a četl.
Hned po první větě si musel sednout.

milý sasuke,
nevím, cO sis myslel, ale faktem je, že tě už nemiluju. Dřív nejsPíš ano, dokonce velmi hlUboce, ale dneS, když přišel Takahiro, mi došlo, že to on mě přitahuje, že to s ním chci být. Možná jsem tě tím ranIla, aLe popravdě mi to je fUk. byl Jsi asi ten nejhezčí klUk na škole, ale Takahirovi se prostĚ nevyrovnáš. prosím tě, nesleDuj nás. už kvůli sobĚ. Lituju, že jÁM takahira, zatímco Ty jsi zůstal sám. Opravdu sis to nezasloužil. určitě si najdeš lePší holku, než jsem já. klidně mě nenáviď, zasloužím si to, ale nic to nezmění na tom, že jsem se Rozhodla prO takahira. nebudu na TEBE vzpomínat, tak to nedělej ani ty.
dříve TVÁ SAKURA

Cítil se, jako by ho někdo polil ledovou vodou a on to po dlouhé době necitlivosti cítil.
Znovu text přelétl očima, nemohl tomu uvěřit. Když ale s třesoucíma se rukama a nohama, což se mu nestalo ani zaživa, prozkoumal pokoj a nenašel žádné Sakuřiny věci, přeci jen to udělal, uvěřil tomu. Zhroutil se na postel a usilovně se bránil slzám. Jako by z něj zase byl jen člověk.
Než se ale zcela poddal smutku, zase začal logicky uvažovat. Byla blbost, aby to byla pravda. Viděl téměř všechny její myšlenky a strach z Takahira byl obrovský. Nebylo prostě možné, aby se s ním rozhodla odejít. Ne, v myšlenkách nemůže nikdo lhát.
Pak navíc... Sakuřino drobné písmo by poznal všude na světě a ten vzkaz určitě psala její ručka, ale proč tak divně? Jeho Sakura přece vždycky psala pravopisně, dávala si pozor, aby byla velká písmena přesně tam, kde by měla být, tak proč je tady najednou hodila tam, kam se jí zachtělo?
A tehdy ho to napadlo. Rychle popadl papír a tužku a snad ještě rychleji vypsal všechna velká písmena. Pak už z toho jen poskládal věty a bylo to, měl před sebou její opravdový vzkaz. Sice jednou chyběl háček a bylo to trochu chaotické, ale pořád to bylo od ní, od jejího srdce, ne z Takahirovy mysli. Byla to její upřímná slova.

Odpusť, miluju tě. Dělám to pro tebe.
Tvá Sakura

Okamžitě vyskočil na nohy, vyběhl na balkon, přeměnil se přitom do své andělské podoby a rozletěl se pryč. Musel ji najít, nikdy by si neodpustil, kdyby zemřela.

◙◙◙◙◙◙

"Kde to jsme?" vykoktala jsem, když Takahiro - teoreticky můj únosce - zastavil motorku.
Moje věci cestou prostě odhodil někam do lesa, aby mu nepřekážely.
"Nevidíš?" zeptal se. "To nepoznáš les? Nebylo by ti nic platné, kdybych ti řekl pojem, který pro toto místo používáme my, vyslanci Pekla."
Bolestně mě bodlo u srdce. Mezi ty vyslance Pekla patří i Sasuke a vždy patřit bude.
"Vzpomínáš na svého miláčka?" hádal posměšným tónem.
"Kdybys ty znal lásku, rozuměl bys mi," odvětila jsem. "A taky bys věděl, že je pro mě Sasukeho život cennější než můj vlastní. Je mi jedno, že mě zabiješ, hlavně když ho necháš na pokoji."
"Neboj se, šlo mi jen o tebe," ujistil mě s úšklebkem.
Seskočil na zem a já ho následovala. Už jsem se necítila zoufalá, byla jsem už smířená se svým osudem. Tohle byla cena za to, že jsem měla možnost být s tou nejúžasnější bytostí na světě. S bytostí, která pro mě byla moc dobrá...
Takahiro mě vedl lesem a já poslušně cupitala za ním. Po tváři mi nevědomky začly stékat slzy, to bylo všechno... jediný projev bolesti a smutku.
Najednou se ke mně Takahiro otočil a zlověstně se usmál.
"Tvoje poslední přání?" zeptal se.
Vidět ještě jednou Sasukeho, napadlo mě okamžitě, ale takové přání jsem rychle utěsnila někam hluboko do své mysli. "Umřít rychle," hlesla jsem pak.
"Jak si přeješ, maličká," ušklíbl se.
Začal se měnit do své andělské podoby, mně nesčetněkrát odpornější než ta Sasukeho, a pak vzlétl do vzduchu. Během chvilky byl u mě, přesněji řečeno se kolem mě světelnou rychlostí mihl a já jsem najednou měla bolestivě rozdrásaná stehna.
"Ale trochu zábavy být musí," uslyšela jsem jeho krákavý smích, když jsem vykřikla a složila se k zemi.
Zase kolem mě proletěl, tentokrát jsem dokonce ani nepostřehla nic kromě řezavé bolesti v zádech. Prohnula jsem se a znovu jsem vykřikla. V tu chvíli mi přibyly další škrábance na břiše. Křičela jsem skoro vkuse a na mém těle se objevovaly stále další a další rány.
A pak, když už mi chyběla i síla křičet, mě Takahirova silná ruka za krk vyzvedla do vzduchu a on se mnou vylétl několik metrů nad zem. Cítila jsem, jak se začínám dusit, když tu najednou mě pustil a já jsem se podvědomě připravila na tvrdý pád, ale místo toho jsem se ocitla v něčí náruči.
Ten pocit bezpečí jsem moc dobře znala.
"Sasuke..." zašeptala jsem.
"Sakuro..." uslyšela jsem i jeho šepot a pak si mě přitisknul k tělu.
Vyjekla jsem, když mě všechna poranění nevýslovně zabolela a on sevření rychle uvolnil.
"Sasuke Uchiha..." ozval se Takahiro. "Přerušil jsi mi zábavu."
"Zabiju tě," usykl Sasuke a opatrně mě položil na hromádku listí.
"Ne..." pokusila jsem se ho chabě zastavit a očima jsem ho vyhledala, ale viděla jsem rozmazaně. Rozeznala jsem jen jeho siluetu a jeho křídla slitá do jednoho temného tvaru.
Najednou on i Takahiro zmizeli a já už je neviděla, jen slyšela občasné nárazy. Začli spolu bojovat...
Pohybovali se tak rychle, že to moje obyčejné lidské oči neviděly.
Až konečně se Sasuke postavil přede mě, značně zadýchán, tělo pokryté spoustou drobných i vážnějších ranek a Takahiro přistál asi dvacet metrů od nás. Bohužel mi připadal mnohem méně zřízený.
"Ale, ale, Sasuke..." začal provokativně. "Že by tě mise příliš vy vyčerpala? Nebo je to díky vzteku?"
Sasuke jen něco zasyčel. Pokusila jsem se vyslovit jeho jméno, ale ozvala se bolest a já místo toho jen vykřikla. Můj černovlasý anděl se ke mně okamžitě otočil a Takahiro využil příležitosti. V rukou se mu objevil onen luk, tentokrát i se šípem a namířil ho na Sasukeho.
Netuším, jak se mi vůbec povedlo zvednout se na nohy a už vůbec ne to, jak jsem stihla před něj přeskočit, čelem k němu. Ale pak už jsem jen cítila bodavou bolest v zádech, stokrát, ne-li tisíckrát větší než dosud.
"Sakuro!" uslyšela jsem Sasukeho výkřik. Zněl jako z dálky.
"Miluju tě," zašeptala jsem ještě, naposledy jsem se podívala do jeho onyxů a pak jsem se složila k zemi. Šíp zmizel, jen co projel mým tělem, ale zanechal po sobě víc než jen ránu. Mohlo mi dojít, že to mají pojištěné ještě něčím jiným než jen dobrou trefou, napadlo mě, když se mi po těle začala šířit palčivá bolest, jak látka, která na šípu byla, lidé by ji nazvali asi něco jako jed, rychle postupovala k nejdůležitějším centrům každého lidského těla, tedy i toho mého. K srdci, mozku a míše.
Cítila jsem, jak se mi pomalu rozkládá páteř, ochrana míchy, krev z cév mi volně vytékala do těla, jak jed postupoval k srdci a ničil všechno, co míjel a i krkem putovalo další utrpení. Bolest už byla nesnesitelná a já jí nevydržela vzdorovat. Odpadla jsem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.