CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, Angel of Hell 14

1. července 2009 v 12:02 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

14.časť: Odlúčenie

Uběhlo pár týdnů, letní prázdniny se přiblížily a s nimi i vysvědčení. Ve škole to bylo doslova o život. S blížícím se koncem školního roku totiž začlo i neúprosné zkoušení, těžké písemky a horlivé učení. Ale když se mnou byl Sasuke, jako vždy a všechno se mi i tohle zdálo mnohem lehčí, než to bylo. Byli jsme spolu, my dva jsme tvořili zamilovaný pár... i kdybych propadala ze všech předmětů, bylo by mi to jedno, měla bych jeho.

Takahiro na svou přítomnost pořád upozorňoval, ale naučila jsem se to ignorovat - aspoň když byl se mnou Sasuke. To jsem totiž měla oči jen pro něj, nic jiného než jeho jsem nevnímala.
Ale jak už to bývá, když věci začnou být příliš dokonalé, i teď se to začlo kazit. Poslední dobou byl totiž Sasuke zaražený a tak trochu smutný. Stále častěji někam odjížděl a stále déle tam zůstával. A já se zatím doma stresovala a snažila se nevšímat si strachu, který se mě vždycky zmocňoval. Většinou jsem šla k Hinatě, kde jsem na Takahira aspoň trochu zapomněla, ale nikdy ne tolik, jako když jsem byla se Sasukem.
"Co se děje, Saky?" zeptala se mě Hinata zdráhavě.
Byl pátek, my jsme byly u ní doma, v jejím pokoji a povídaly jsme si. Vlastně ona povídala, já ji jen mlčky poslouchala.
"To Sasuke?" hádala, když jsem se neměla k odpovědi.
Povzdychla jsem si a přikývla jsem.
"Myslíš, že by se s tebou chtěl rozejít?" zeptala se opatrně.
"Ne, to ne," zavrhla jsem to. Aspoň doufám, pomyslela jsem si současně.
"Tak co se děje?"
Znovu jsem vypustila kraťoučký povzdech. Nemohla jsem jí to říct, ne pravý důvod. A i když to nebyla moje vina, to, že jsem se jí nesvěřila asi s tím největším tajemstvím, cítila jsem se, jako bych jí lhala. Ubližovala jsem jí a věděla jsem to. To mě ničilo.
"Nemůžu ti to říct," hlesla jsem popravdě.
"Proč?" vykřikla. "To si od Sasukeho necháš do všeho mluvit?! Na můj názor ti poslední dobou až moc řídí život!"
Její slova ve mě vzedmula vlnu hněvu. "Sasukeho do toho netahej!" vyjela jsem na ni. "Nevíš, jak je to ve skutečnosti!"
Teď už jsem i viděla, že jsem ji ranila. Ještě nikdy jsme se nepohádaly, nikdy! A teď najednou ano a navíc jen proto, že řekla svůj názor...
"Jenže ty mi nechceš říct, jak je to ve skutečnosti!" protestovala už křikem.
"Nemůžu!" opravila jsem ji - taky křikem.
"Nemůžeš, nebo nechceš?!"
"Nemůžu!" trvala jsem na svém. "Myslíš, že bych ti to neřekla, kdybych mohla?! Myslíš, že bych ti něco zatajovala?! Opravdu si to myslíš?! Pak mě vůbec neznáš!"
S těmi slovy jsem se zvedla a vyběhla jsem na chodbu. V očích mě štípaly slzy.
"Sakuro!" zavolala na mě, ale já jsem nezastavila.
Tryskem jsem prolítla domem a vylítla jsem na ulici - bosá.
"Sakuro, no tak, zastav!" křičela na mě Hinata, ale pořád jsem ji neposlouchala.
Když jsem vběhla do lesa, nohy mě už pořádně bolely a během zbytku cesty domů jsem si nepříjemně rozdrásala chodidla. Dokonce jsem na nich už nevydržela stát a před domovními dveřmi jsem se složila k zemi, takže dovnitř jsem se musela dostat po čtyřech.
Ale jen co jsem se octla uvnitř, opustily mne všechny zbývající síly a já jsem se zhroutila na podlahu a prostě jsem tam zůstala ležet.
Nevím, jak dlouho jsem se nehýbala, ale najednou se rozletěly dveře a hned nato u mě byl Sasuke.
"Co jsi to dělala, Saky?" zeptal se vyčítavě.
Díky tomu tónu jsem se najednou zastyděla. Pak mě ale přemohl smutek a já se rozbrečela.
Byl mou reakcí opravdu překvapený, ale rychle si mě přitáhl k sobě, já se mu schoulila do náruče a brečela jsem. Přitom jsem ale nezapomněla nasávat jeho vůni, která mě vždycky uklidňovala. A opravdu i teď se můj pláč trochu utišil.
"Co se stalo, maličká?" zeptal se s pohledem upřeným do mých očí a lehce mě pohladil po tváři.
"Já... Hinata..." Nedokázala jsem se vymáčknout. V mysli mi probíhaly vzpomínky na naši hádku neuvěřitelnou rychlostí a mně z toho třeštila hlava.
"Sasuke, prosím, můžu jí to říct?" zaprosila jsem, když se zatvářil provinile a smutně - určitě mi zase četl myšlenky.
"Sakuro..." začal opatrně, ale přerušila jsem ho.
"Ne!" vykřikla jsem. "Nevíš, jaké to je! Kamarádíme se spolu už od školky, říkáme si všechno! Prosím, je mi hrozně, když jí to zatajuju."
Povzdychnul si. Moc dobře cítil, že mám pravdu s tím, že mě to trápí. "Co můžu udělat? Nemůžu tě nutit, aby sis to nechala pro sebe. Samozřejmě, bylo by to rozhodně lepší, ale máš svůj život. Dělej si s ním co chceš."
"To ty jsi můj život, Sasuke," informovala jsem ho. "Kdybys mi zakázal říct jí to, udělala bych to. Trpěla bych, ale respektovala bych tvoje rozhodnutí. Ale sám jsi tuhle říkal, že v průšvihu jsme tak či tak, takže už je to jedno, ne?"
"Jenže pořád v tom průšvihu ještě není Hinata a Naruto," upozornil mě.
Zarazila jsem se. To byla pravda.
"Jenže Hinata to nepochopí," namítla jsem pak. "Nepochopí, že jí to nemůžu říct kvůli jejímu vlastnímu bezpečí, bude si myslet, že si z ní dělám srandu."
Už jsem zase brečela a Sasuke mě hladil po vlasech.
"Udělám všechno, abys byla šťastná," zamumlal. "Klidně jí to řekni. Jí i Narutovi, ale ať o tom nikde nemluví. A stejně tak i ty, jo?"
"Miluju tě," zašeptal jsem a krátce ho políbila.
Dokonce jsem zapomněla na bolavé nohy, ale když jsem si na ně stoupla, zase jsem si vzpomněla. Málem jsem sebou zase praštila o podlahu, ale Sasuke mě naštěstí zachytil.
"Takhle se mi zabiješ, až budu pryč," pobaveně se usmál, ale mě do smíchu nebylo. Naopak jsem úplně zbledla.
"Pryč?" zeptala jsem se znovu se slzami na krajíčku.
"Musím splnit misi, lásko," vysvětlil mi to. "Kam si myslíš, že jsem poslední dobou jezdil?"
Zčervenala jsem a uhnula jsem pohledem. "No... popravdě mě napadlo, že sis našel někoho jiného, někoho, kdo by se ti aspoň trochu blížil, někoho, kdo by pro tebe byl dobrý."
Zamračil se. "Pro mě nemůže být nikdo lepší než ty," namítl ostře. "Zato ty by sis mohla najít někoho, kdo by se k tobě hodil líp."
"Ty jsi ten nejlepší na světě," zavrtěla jsem hlavou. "A vždycky budeš."
"Díky mně tě Takahiro možná zabije!"
"A má bejt? Kdybys nepřišel, nejspíš bych se stejně brzo zabila!"
Povzdychnul si a zavřel oči.
"Dávej pozor na cestu!" napomenula jsem ho trochu hystericky.
"Sakuro, já nejsem člověk, pamatuješ?" upozornil mě.
"Jo, takže ty dokonce i vidíš se zavřenýma očima?"
Zatvářil se pobaveně. "To zase ne," zamítnul to pak. "A ne, nevysvětlím ti to."
Pobouřeně jsem se zamračila. Moc dobře věděl, jak moc mě štve, když něco nevím. A taky si byl moc dobře vědom toho, že i kdyby mě naštval sebevíc, stejně bych na něj nemohla křičet nebo tak něco.
"A jak dlouho budeš pryč?" zeptala jsem se pak a pochmurná nálada se zase vystřídala s uraženou a nakrknutou.
"Jen jeden den, lásko," odpověděl.
"Jeden den?!" zalapala jsem po dechu. Jak to bez něj celý den přežiju? panikařila jsem.
"Nedělej mi to ještě horší," požádal mě. "Už i tak mám strach, že by se ti za těch čtyřiadvacet hodin mohlo něco stát, nebo že by Takahiro dokonce využil příležitosti."
"Promiň," omluvila jsem se.
Zářivě se usmál, já na chvíli přestala vnímat okolí a když jsem se probrala, už otvíral dveře do koupelny. Opatrně mi omyl zranění na nohou, zase to namazal nějakou mastičkou a obvázal mi to.
"Zítra už bys měla moct chodit," řekl.
"A jak se budu pohybovat teď?" dotázala jsem se.
Jen se ušklíbl a znovu mě zvednul. "Do té doby ti nezbývá nic jiného, než se nechat nosit."
A tak mě celé odpoledne nosil a obskakoval, večer uvařil - moc dobře - a když jsem mluvila s Hinatou, držel mě za ruku a povzbudivě se na mě usmíval. A opravdu mi to pomohlo. Ještě aby ne, když se na vás usmívá někdo, kdo vypadá jak polobůh.
"Tak dobře, měj se," rozloučila jsem se s ní. "A Hinato?"
"Ano?" odpověděla.
"Promiň za... vždyť víš."
"Nic se nestalo a i já se omlouvám."
"Tak dobrou."
"Dobrou."
A tak náš rozhovor skončil. Domluvily jsme se, že se tady zítra sejdem a objasníme jim to. Ano, my a jim. Naruto a Sasuke tu totiž budou taky. A já se dolu do obývacího pokoje snad nějak dobelhám.
"Když tak tě ponesu," usmál se Sasuke.
"Nemohl bys mi aspoň jednou přestat číst myšlenky?!" vykřikla jsem.
Rozesmál se. "Já za to nemůžu. Od té doby, co spolu chodíme, je to ještě horší a tvoje myšlenky jsou úplně stejné jako tvoje slova... jako bys je vyslovila."
"To mě fakt těší," ušklíbla jsem se.
Lehounce mě pohladil po bradě a já se okamžitě cítila všelijak, jen ne naštvaná a mrzutá. Po chvíli, kdy do své hry zapojil i rty, jsem se začala dusit, prostě jsem vůbec nedýchala.
"Nadechni se, maličká," zašeptal mi do ucha.
Prudce jsem do plic nabrala vzduch, přesně tak, jak řekl.
Líbal mě všude, kde to šlo, jeho pokožka byla rozpálená a já jen lapala po dechu a snažila jsem se upamatovat, že nesmím přestat. Pořád dokolečka jsem si opakovala: Nádech, výdech... A Sasuke to samozřejmě slyšel, to jsem zjistila už jen díky potěšenému zkroucení jeho rtů, když se na mě na chvíli zadíval.
"Nadechni se, maličká," zopakoval, když jsem se znovu téměř začla dusit a já ho znovu poslechla.
"Takhle tě brzo zabiju," zavtipkoval, ale já se nemohla smát, jinak bych se asi vážně udusila.
Ochutnal pokožku na mém krku a já slastně zavřela oči a naopak otevřela pusu v nějakém němém výkřiku. Pak se ode mě Sasuke odtrhnul, ještě mi svým vrchním rtem přejel po očních víčkách a odtáhl se.
"Měli bychom jít spát," konstatoval.
Nedostala jsem ze sebe ani slovo, byla jsem ještě pořád mimo, abych mohla něco udělat. Tak mě prostě popadl a odnesl do koupelny. Už sama jsem zalezla do napuštěné vany, i když Sasuke vypadal, že kdyby našel nějakou dobrou výmluvu, zůstal by se mnou. Až pak, kdy mi z vody koukala jen hlava, mi došlo, že se pořád nemůžu postavit na nohy, takže se ani nemůžu obléknout... a navíc jsem neměla do čeho. Sasuke mi totiž zapomněl vzít pyžamo - to bylo vlastně jeho triko, které jsem si u něj vyloudila.
Tak to je bezvadný, pomyslela jsem si. Nějak jsem se vydrápala a sedla si na okraj vany. Povedlo se mi jakžtakž se utřít a už mi nic jiného nezbývalo.
"Sasuke!" zavolala jsem.
Hned byl u mě a já téměř současně poznala, že se teplota jeho pokožky jen při pohledu na mě zvýšila. Ale na pohled klidně ke mně přešel, opatrně mě zvednul a donesl mě až do ložnice, kde mě položil na postel. Pak mi podal své - vlastně teď už mé triko a zase odešel. Nasoukala jsem se do něj a zachumlala jsem se do peřiny. Když se Sasuke během pěti minut vrátil, zase na sobě měl jen volné kraťasy.
"To mi děláš naschvál," obvinila jsem ho a oči jsem přitom nemohla odtrhnout od jeho dokonalého těla.
"Možná..." zasmál se, přilehl si vedle mě do postele a přitáhnul si mě k sobě. "Miluju tě," zašeptal mi do ucha. S takovými slůvky na dobrou noc se krásně usíná...

Už v devět hodin zvonili Hinata s Narutem. Ani jsem nevstala z postele, popravdě mě svým příchodem probudili, natož abych se dokázala připravit na to, co mělo přijít.
Zatímco se kluci bavili v obýváku, já jsem si připravovala snídani. Aspoň jeden pokrok jsem zaznamenala - už jsem se mohla postavit na nohy. Sice jsem je pořád musela mít obvázané, ale aspoň něco.
"Saky?" oslovila mě Hinata.
"Hm?"
"Já jen že jsem ti přinesla ty boty, které jsi u nás včera nechala." Jako důkaz mi ukázala moje žabky.
"Tak to díky. Mohla bys je nechat na chodbě?"
"Jo, dobře." A odběhla.
Než se vrátila, už jsem měla snídani hotovou a sedla jsem si ke klukům do obýváku.
"Tak co jste chtěli?" zeptal se Naruto, když se k nám připojila i Hinata.
"My..." začla jsem, ale přerušil mě.
"Nechcete nám říct, že se budete brát, nebo že je Saky těhotná, že ne?" vyhrkl Naruto a okamžitě schytal od Hinaty pohlavek.
"Ne, to opravdu nechceme," odpověděla jsem lehce podrážděně. Jak bych asi mohla být těhotná, když jsem pořád panna. A neplánuju to v nejbližší době změnit.
"Je to kvůli tomu včerejšku?" hádala Hin.
"Trochu," přikývl za mě Sasuke. Já se jen pousmála, akorát myslím, že v tom byl znát i strach z jejich reakce a spoustu dalšího.
"A?" pobízela nás Hinata.
Chtěla jsem pokračovat, ale najednou jsem zjistila, že to není tak lehké. Vždyť kolikrát za život můžete říct, že váš přítel je Anděl Pekla a mít přitom pravdu? Navíc já vím jen o jednom člověku, který chodí s jedním z těch nadpřirozených bytostí - o mně. Ty jejich pravidla se odvážil porušit jen Sasuke, aspoň to řekl. Nebo takhle - říkal, že je jediný, který má takhle blízký vztah s člověkem, z toho plyne, že on je jediný, který porušil to pravidlo.
"Saky za to nemůže," přispěchal mi na pomoc Sasuke. "Opravdu to nemohla říct."
"A jak to, že teď může?" zeptala se Hinata podezřívavě.
"Společná domluva," odpověděl jen. "A jestli se to dneska dozvíte i vy, taky to nikomu nebudete moct říct, jasný?"
Jeho tón se najednou změnil z přátelského na strašidelný a plný autority, až sebou Hinata s Narutem polekaně škubli. Ale já nic. Nevím proč, ale on mě prostě nedokázal vyděsit.
"Jo, jo, jasný, kámo," vykoktal pak Naruto a Hinata vystrašeně přikývla.
A Sasuke se potěšeně usmál. "Dobře, můžeš jim to říct, maličká."
Zarděla jsem se při tom oslovení, ale pokračovala jsem. "Jak bych to řekla..." uvažovala jsem nahlas. "Sasuke... on... není člověk."
Oba dva moji přátelé na mě vykulily oči. "To má bejt vtip nebo to myslíš vážně?" zeptala se Hin.
"Vážně," odpověděla jsem klidně. Počáteční nervozita ze mě najednou opadla.
Ale zdálo se, že mi stejně nevěří. A ani jsem se jim nedivila.
Pohlédla jsem na Sasukeho hledajíc u něj nějakou pomoc. Lehoulince se pousmál.
Pak jeho tetování zazářilo, černá barva jeho očí se změnila na krvavě rudou a z toho podivného černého prášku mu narostla křídla.
A Naruto s Hinatou na něj jen zírali, neschopni slova.
"Ty vole," vypadlo pak z blonďáka.
"Slibte mi, že to nikomu neřeknete," zaprosila jsem.
"Myslíš, že bych svýho nejlepšího kámoše poslal někam mezi ztřeštěný vědce na výzkum?" zeptal se Naruto.
"Ale opravdu o tom nesmíte nikde mluvit," řekl Sasuke tiše. "Nikdy!"
"Neboj," ujistila ho Hinata zachovávajíc si od něj uctiví odstup. Zato Naruto k němu okamžitě přiběhnul, aby si ozkoušel, jestli ta křídla jsou pravá.
"Hustý!" vyhrkl, když se přesvědčil, že to opravdu není jen nějaká napodobenina.
Samozřejmě chtěli vědět další informace, ale ty se shodovaly s těmi, které jsem mu položila onehdy večer i já, takže jsem se nic nového nedozvěděla.
Strávili jsme spolu celý den a výborně jsme se bavili. Až kolem deváté večer Naruto s Hinatou odešli dom.
"Sakuro?" oslovil mě Sasuke.
Seděli jsme v obýváku a dívali se na televizi.
"Hm?" zamručela jsem.
"Zítra odejdu," zašeptal. To mě probralo.
"Cože?!" vyhrkla jsem. "Jak jako odejdeš?! Slíbil jsi, že se mnou zůstaneš!"
"Ne, takhle jsem to nemyslel," zavrtěl hlavou. "Musím splnit tu misi."
Oddychla jsem si. "A kdy odejdeš?"
"Nejspíš dnes o půlnoci," odpověděl. "A budu pryč přesně dvacet čtyři hodin."
Zachvěla jsem se. Půlnoc jsem začla k smrti nenávidět.
"Jestli se nevrátíš, zabiju se, slyšíš?" upozornila jsem ho.
"Neboj," zašeptal a políbil mě do vlasů.
Užívala jsem si jeho vůně a jeho něžných dotyků. Vůbec jsem nevěděla, jak to bez něj celý den vydržím, ale když to tak vezmu, kolem dvanácti hodin z toho stejně budu spát...

Ráno jsem se vzbudila asi v osm a on vedle mě opravdu už nebyl. Místo něj na jeho polštáři ležela krásná bílá lilie a s ní i krátký vzkaz: "Miluju tě, maličká."
Usmála jsem se a posadila jsem se. Hned na mě ale dolehl pocit osamění a taky ten, který se dostavuje vždy, když je Takahiro poblíž.
Zavrtěla jsem se, abych ze sebe setřásla strach a ještě jsem se rychle přemístila do koupelny pod sprchu. Až teplá a následně i studená voda mě trochu probrala.
Celý den jsem se chovala a i cítila jak tělo bez duše, když za mnou přišla Hinata, snažila jsem se, ale nevnímala jsem ji.
Jedinou větu, kterou jsem si večer po jejím odchodu pamatovala, bylo: "Ten Sasuke na tebe má teda pořádnej vliv!" A s tím jsem souhlasila.
Zrovna bylo asi deset hodin a já jsem u televize večeřela, když se ozvalo zaklepání na dveře.
Srdce mi poskočilo s jedinou myšlenkou. Třeba se Sasuke vrátil dřív!
Okamžitě jsem se rozeběhla ke dveřím a prudce jsem je otevřela.
Počáteční nadšení ale okamžitě opadlo a změnilo se v strach...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.