CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, Angel of Hell 12

1. července 2009 v 12:00 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

12.časť: Likvidátor

autor:Koizumi Michiyo
Zrovna jsme se líbali, když mi zazvonil mobil.
"Kdo mě zrovna teď tak naléhavě potřebuje?!" zanadávala jsem. Chvíli jsme totiž zvonění ignorovali a pokračovali ve své činnosti, ale po nějaké době mi to začlo lízt na nervy.
"Co je?!" vyjela jsem místo pozdravu na volajícího.
"Taky tě ráda slyším, Sak," ozval se Hinatin hlas.
"Hn..." zabrblala jsem. "Co jsi potřebovala?"
"Já jen jestli se dneska hodláš ukázat doma, nebo máš se Sasukem jiné plány..." Šibalsky se přitom zasmála.

"Jo, přijdu. Ale až po obědě!" dodala jsem, když na mě Sasuke upřel prosebný pohled.
"Musíš něco dodělat, jo?" zasmála se. "A řekni jakej byl Sasuke v noci?"
"Hinato!" vykřikla jsem a tváře se mi rozhořely.
Sasuke se nejdřív zatvářil pobaveně a pak se rozřehnil, pro jistotu do polštáře, aby to nebylo slyšet až u Hin.
"No jo, furt," ustoupila. "Mi to řekneš doma. Tak zatím." A položila to.
Odložila jsem mobil na stolek a pohlédla na smějícího se Sasukeho. I když se smál vlastně kvůli mně, byla jsem tím zvukem přímo okouzlená. Tak krásný smích...
Sasuke si všimnul, že se na něj dívám tak nějak zasněně. "Co je ti?" zeptal se.
"Nic, nic, jsem v poho," probrala jsem se a lehla si k němu.
"Za dvě deset," podíval se na hodiny a pak zase na mě. "Do oběda nemáme moc času..."
"Do poledne nemáme moc času, oběd totiž bude až ve tři," uculila jsem se na něj.
"Začíná se z vás stávat hříšnice, slečno Sakuro, takhle podfouknout svou nejlepší kamarádku..."
"Jestli chcete, pane Uchiho, klidně se teď hned zvednu a odejdu."
"Myslím, že vaši přítomnost ještě přežiju - s obtížemi, ale přežiju."
"Tss..." uraženě jsem si odfrkla, otočila jsem se od Sasukeho, sedla jsem si na kraj postele a dál hrála naštvanou. Původně jsem plánovala hrát uraženou delší dobu, ale když jsem ucítila Sasukeho rty na šíji, nějak se mi nepovedlo vydržet.

"Sasuke, už bychom vážně měli vstát," prohlásila jsem v půl jedenácté. "Mám hlad."
"Já zapomněl, maličká," usmál se a pomohl mi na nohy. "My totiž nemusíme jíst, víš?"
"Opravdu?"
"Ne. Vlastně jsme už mrtví, takže jídlo nepotřebujeme."
"Takže ani nemá cenu, abych vařila i něco pro tebe."
"No tak to teda cenu má! Říkal jsem, že jídlo nepotřebujeme, abychom žili, ne že nám nechutná. Zvlášť to od tebe."
Lehce jsem se začervenala.
"Nevinná, roztomilá, čistá..." zašeptal spíš k sobě než ke mně. Prostě jen řekl to, co ho napadlo.
"Nebezpečný, tajemný, krásný..." oplatila jsem mu to.
Zasmál se. "To si o mně opravdu myslíš?" zeptal se pak.
"To bylo jen stručné shrnutí," usmála jsem se na něj.
Ale on ode mě pak odstoupil pár kroků dozadu, zamyšleně se chytil za bradu a rentgenovým pohledem po mně přejel od špiček prstů na nohou až po poslední vlásky. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak rudá a asi jsem taková ještě nikdy ani nebyla.
"Co je?" odvážila jsem se zeptat.
"Nějak se tě nemůžu nabažit," odpověděl. Rozesmála jsem se ani nevím proč, protože se tvářil a určitě to i myslel vážně, ale já si prostě nemohla pomoct.
"Asi zavolám do blázince," konstatoval po chvíli.
"Haha," ušklíbla jsem se a rázně jsem vyrazila ke dveřím. Než jsem k nim ale stihla dojít, Sasuke mě popadl a zvedl mě do vzduchu - samozřejmě se to neobešlo bez výkřiku. Pak se mnou v náruči sešel až dolu do kuchyně, kde mě konečně položil na zem.
"Budeš teda jíst, nebo ne?" zeptala jsem se.
"Trochu," odpověděl po chvilce tichého přemýšlení.
Usmála jsem se a když mi to oplatil - ovšem on stokrát krásněji než já - zčervenala jsem a radši jsem se od něj odvrátila.
Když jsem loupala jablka, znovu na mě dolehla skleslost z noci, ze Sasukeho slov. Nevýslovně mě to trápilo, nedokázala jsem si představit život bez něj. Měl mě nenávratně ve své moci.
"Co se děje?" uslyšela jsem jeho milý hlas za sebou.
"Chci zůstat s tebou," zašeptala jsem.
"Už zase," zasténal.
Otočila jsem se na něj. "Ano, zase!" potvrdila jsem.
"Maličká..." zadíval se mi do očí a já se od nich nemohla odpoutat. Napadlo mě, že si co nejdřív musím sehnat nějaký černočerný onyx, abych za něj - přesněji řečeno za jeho oči - měla aspoň malou náhradu, když bude pryč. Abych se po bezesných nocích mohla na co dívat.
Tiše se rozesmál, asi mi zase četl myšlenky.
"Proč to nechceš?" povzdychla jsem si.
"A proč to chceš?" opáčil.
"Miluju tě, chci být s tebou..."
"Nestačí ti délka jednoho života?"
"Ani v nejmenším. Navíc i kdyby ses na tu dobu vzdal mládí a normálně bys stárl, uvnitř by mě sžíralo vědomí, že zatímco já opravdu podléhám věku, ty tak jen vypadáš."
"Saky..." Hřbetem ruky mě pohladil po tváři. "Ani vzdáleně netušíš, co obnáší být Andělem Pekla."
"Tak mi to přibliž," naléhala jsem na něj.
Rozhodně zavrtěl hlavou.
"Proč ne?" nevzdávala jsem se.
"Je to složité..."
"Tak to prostě nepochopím!" odcitovala jsem Hinatina slova, když se ze mě tuhle snažila vydolovat můj příběh - což se jí nakonec povedlo.
"Ty mi to neřekneš, viď?" uhádla jsem po chvíli zarputilého mlčení.
Smutně se pousmál a zavrtěl hlavou.
Povzdychla jsem si, otočila jsem se od něj a do rukou jsem vzala keramikovou misku s jablky. A pak jsem to pocítila zase. Ten mučivý strach, tu neuvěřitelnou stísněnost... Vykřikla jsem a hned nato se ozval zvuk tříštící se keramiky.
Sasuke byl okamžitě v pohotovosti.
"Je tady, cítím ho," rozbrečela jsem se.
Jeho oči zase rudě zazářily a jeho tetování se roztáhlo téměř po celé jeho paži. A to mě vyděsilo ještě víc.
"Běž se schovat!" rozkázal mi ostře.
Byla jsem naprosto mimo a nedokázala jsem nijak zareagovat.
"Uteč, sakra!" zakřičel na mě.
Náhle se ve mně vzedmula vlna odvahy a neústupnosti... a taky tužby zůstat po jeho boku.
"Ne!" prohlásila jsem tvrdohlavě. "Zůstávám s tebou!"
"Sakuro, běž, dokud to jde!" zněl až zoufale a ještě řádně nabroušeně.
"Ne, chci tu být s tebou!"
A to už se ozvalo hlasité zabušení na dveře.
Cítila jsem tu ničemnou přítomnost tak blízko a najednou jsem zalitovala, že jsem Sasukeho neposlechla a neutekla se schovat.
"Už je pozdě," zašeptal, když si všimnul mého bojácného výrazu.
"Pořád jsi se mnou ty," kuňkla jsem a snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že s ním se mi nic nestane, že s ním jsem v bezpečí. Ne, to jsem věděla jistě, ale strach mi zatemňoval mysl.
Ozvalo se hlasitější zabouchání.
Sasuke se na mě otočil. "Drž se za mnou," poradil mi.
Vystrašeně jsem přikývla. Povzdechnul si nad mým chováním a já se mu nedivila. Nejdřív si hraju na hrdinu a odmítám se schovat do bezpečí a teď se tu klepu jak ratlík!
"Neboj se," zašeptal a krátce mě políbil. Na chvíli své čelo opřel o mé a pohlédl mi do očí. "Jsem tu s tebou," dodal a pak rázným krokem vyrazil ke dveřím. A já jsem jen cupitala za ním, protože teď jsem měla i strach zůstat samotná.
Sasuke pár kroků před dveřmi natáhl ruku dozadu a já tu svou automaticky vsunula do jeho dlaně. Pevně mi stiskl ruku a pak otevřel.
I když jsem měla hrozný strach, zvědavost nakonec přeci jen byla silnější a já jsem vykoukla přes Sasukeho ramena - musela jsem si přitom stoupnout na špičky.
Před dveřmi stál nějaký kluk, mohlo mu být - nebo na to aspoň vypadal - tak dvaadvacet, možná o pár let víc. Na sobě měl černé kožené oblečení, ruce zastrčené v kapsách a ještě skryté v rukavicích, bundu - která byl jen tak mimochodem jediným oblečením zakrývající horní část jeho těla - měl zapnutou jen natolik, aby její konce volně neplandaly kolem něj, ale držely u sebe. Opíral se o parapet a šedé vlasy mu zakrývaly velkou část obličeje - aspoň z mého pohledu. A za ním stála krásná černá motorka, určitě pěkně drahá.
Kdybych neznala Sasukeho, asi by titul nejhezčího kluka dostal právě on. To bych ale musela vynechat děs, který kolem sebe roznášel a který jsem až moc dobře vnímala. Na krku se mu houpal stříbrný kříž, zavěšená na silném černém provázku.
"Takahiro..." pokynul mu Sasuke hlavou.
"Sasuke..." oplatil mu to. Pak zavřel oči a nosem nasál vzduch.
"Mm... ta vůně..." zašeptal a svůj nemilosrdný pohled upřel na mě.
Okamžitě mnou projel strach, respekt, děs a hrůza najednou.
"Takže to je ona, Sasuke?" zeptal se pak. "Ta, o které jsi vyprávěl Orochimarovi?"
Sasuke mlčel, jen na něj - aspoň jsem hádala podle napjatých svalů, protože jsem pořád stála za ním - upíral vražedný pohled. Jako by ho chtěl varovat, že já jsem jen jeho a udělá dobře, pokud mě neurazí.
Onen Takahiro se rozesmál, ale zvuk vycházející z jeho úst pro mě byl stále chladný a nepřátelský. "Už se nedivím, proč sis ji vybral," řekl pak s divným podtónem v hlasu. "Nevinná, čistá, nezkažená a navíc tak nádherně voňavá..." Znovu zhluboka nasál vzduch do plic.
"Co tady chceš, Takahiro?" zeptal se Sasuke klidně a já konečně pochopila, jak je ten neznámý nebezpečný, když i on, když i Sasuke si před ním zachovává ústup a snaží se nevyvolat žádný konflikt - zatím.
"Ále..." protáhl svým ledovým hlasem a mně najednou připadalo, jako by se dost razantně ochladilo. "Slyšel jsem, že zrovna někde tady právě pobýváš a zrovna jsem jel tak nějak kolem. Přece bych jen tak bez povšimnutí nemohl projet kolem legendárního Sasukeho Uchihy..."
"Tak mi řekni, proč jsi sem přišel už dnes v noci..." Sasukeho hlas přešel do stejné ledovosti jako ten Takahirův, až mě zamrazilo.
"Už jsem říkal, že má lákavou vůni," lehce hlavou kývnul směrem ke mně. "Až moc lákavou, abych mohl odolat."
Sasuke přede mnou zkameněl, jeho tetování zapulsovalo a on něco varovně zasykl, ale byla jsem moc mimo, abych mohla rozpoznat co. Ten Takahiro mě zcela uvěznil ve svých temně modrých očích. Ale ne tak, jak to dělával - i když většinou asi neúmyslně - Sasuke. U toho jsem si připadala, jako bych se topila a jako bych se chtěla topit, ale tenhle jako by mě zavřel do klece s pletivem z hrůzy a vražednosti a já nemohla uletět pryč.
Takahiro s přivřenýma očima naposledy nasál okolní vzduch a ustoupil pár kroků dozadu. "Protentokrát ji nechám, ale pamatuj, milý Sasuke, já se vrátím! Jsem už dlouho hladový a ona je moc chutné sousto."
S těmi slovy se otočil, dokončil pár zbývajících kroků směrem ke své motorce, nasadil si lesklou černou helmu, ve které vypadal ještě děsivěji, a odjel pryč. S jeho zmizením se stáhnul i mnou nenáviděný pocit.
"Kdo to byl?" zeptala jsem se vyděšeně, když jsem se jakžtakž vzpamatovala.
Sasuke se na mě otočil, starost mu stáhla obličej. "Jeden z nás, Takahiro, Likvidátor..."
Už jen to slovo se mi nelíbilo a nahnalo mi strach.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.