CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 11

1. července 2009 v 11:47 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

11.časť: Aniel Pekla

autor:Koizumi Michiyo
K-Kdo jsi?" Na nic jiného jsem se nezmohla.
"Zrůda," odpověděl sklesla.
"Ne, to nejsi!" nesouhlasila jsem.
"Hříšník, vrah, smrtonosná zbraň - vyber si."
"Anděl..." Opravdu jsem to právě řekla? Opravdu jsem ho hlasitě a před ním označila za anděla?

Jo, už tomu tak bude.
Z úst mu vyšlo tiché zachechtání. Zamračila jsem se. Já to nemyslela jako legraci!
"Anděl..." řekl pak a protáhl si křídla. "Ano, to jsem. Anděl Pekla."
"Anděl mého srdce," opravila jsem ho a přistoupila jsem k němu blíž. Stále jsem se nevzpamatovala z šoku a mé tělo se pořád třáslo, ale vůbec ne kvůli Sasukemu.
"Sakuro..." oslovil mě a já se zastavila. "Můžu tě zabít a ani se přitom nepohnout, kde bereš jistotu, že se ti se mnou nic nestane? Proč neodejdeš?"
"Miluju tě," odpověděla jsem.
"Tak jinak..." povzdechl si. "Když budeš se mnou, tvůj život už nebude nikdy jako dřív. Budeš v nebezpečí, nehledě na to, že porušuji naše zákony a už jenom díky tomu tě můžou prostě jen tak zabít." Upřel na mě prosebný pohled, jako by snad chtěl, abych se otočila, odešla a zapomněla na něj. Jenže to se nikdy nestane.
"To je mi jedno. Já neodejdu, miluju tě a chci s tebou zůstat. Napořád..."
Má slova jako by ho bolela a těšila zároveň. Zavřel oči a utrápeně se usmál, jak se v něm mísily rozdílné pocity.
Zase si povzdychnul. "Pojď sem," vybídl mě pak a já rychle vklouzla do jeho náruče. "Miluju tě, víš to? Tak hrozně moc tě miluju a představa, že bych měl žít bez tebe, je naprosto příšerná. Ale ještě víc mě děsí pomyšlení, že by se ti něco stalo a navíc díky mně!"
"To sis měl rozmyslet ještě před svým příchodem," hlesla jsem. "Můj život máš ve svých rukou už od té doby, co ses objevil v těch dveřích. Kdybys odešel hned druhý den, asi bych se zabila, protože bych už nevydržela týrání matky a Karin, už bych neměla sílu pokračovat. Kdybys mne opustil teď, taky bych se zabila, protože tě až moc miluju a ničilo by mě pomyšlení, že ty mě ne, že jsi ode mě odešel. Ne, Sasuke Uchiho, nevybereš si. A já radši než se trápit bez tebe zůstanu s tebou a nechám se zabít nějakým dalším příslušníkem tvého rodu. Vlastně si můžeš vybrat. Jestli zemřu s úsměvem na rtech, nebo s potoky slz na tvářích."
"Ty jsi hrozně tvrdohlavá, víš to?" špitnul ztrápeně, ale usmál se. Asi se smířil s tím, že mu nepřestanu otravovat život.
"Párkrát jsem to už slyšela, ale až teď, když to říkáš ty, tomu začínám věřit," usmála jsem se na něj.
Sklonil hlavu a políbil mě. "Miluju tě," zašeptal ještě.
"Já tebe taky," oplatila jsem mu to. "Moc."
"Maličká..." To bylo všechno, co řekl, spíš zavzdychal.
"Řekneš mi už o sobě úplně všechno?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Už nemám, co bych před tebou tajil," ustoupil, křídla mu zmizela a jeho vlasy a oči se vrátily do normálu.
Lehnul si se mnou do postele a vzájemně jsme se hypnotizovali očima.
"Ptej se," vybídl mne pak.
"Byl jsi člověk, ne? Jenom ses nějak přeměnil, že jo?" položila jsem mu první otázku, spíš první dvě.
"Ano, byl jsem člověk. Zemřel jsem v bitvě a Shinigami - Bůh smrti - se rozhodl ze mě udělat jednoho z Andělů Pekel."
"Tobě bylo osmnáct, když jsi zemřel?" Dost to mnou otřáslo.
"Ano."
"A kolik ti vlastně je - teda před kolika lety jsi žil a zemřel?"
"Asi před třemi sty lety, trochu přes."
Vytřeštila jsem na něj oči. Už víc jak tři sta let... Nevýslovně mi zalichotilo, když jsem si uvědomila, že za tu dobu měl dívek určitě hrozně moc, ale jedině mě miloval.
Otázky typu: "Kdo tě zabil?" a "Jak přesně jsi zemřel?" jsem radši - čistě jen pro jistotu - vynechala.
"Je vás hodně?"
"Pár desítek, možná něco přes stovku."
"A co vlastně děláte?"
"To je dobrá otázka. Ti, které si Shinigami vyvolil, už nikdy nepodlehnou stáří a jsou takřka nesmrtelní. Zabít je může jen jejich tvůrce, nebo jiný Anděl Pekla a ten jen jedním způsobem. Každý Anděl Pekla totiž může vyvolat zvláštní luk. U každého je jiný, ale u nikoho se nemění skutečnost, že jen vystřelením šípu z takového luku zemřeme a to ještě když se nám strefí přímo do srdce." Utichl a po krátké odmlce, kdy si sednul a já hned taky, pokračoval. "Náš úkol je prostý: Plnit úkoly, které nám dávají naši kapitáni, vládce Pekla, nebo Shinigami. Abys to aspoň trochu pochopila... My dáváme lidem příležitost zlepšit se, druhou šanci. Posílají nás za umírajícími, kteří byli tak mezi peklem a nebem. Udělali prostě stejně hříchů i dobrých skutků, takže Shinigami nemůže rozhodnout, kam přijdou. Asi to neuslyšíš ráda, ale podrobnosti by na tebe byly moc složité, takže radši už skončím, jo?"
"Aspoň shrnutí," zaprosila jsem.
"Tak dobře," ustoupil mým psím kukadlům. "Většinou dorazíme ještě pár dní, týdnů, někdy i měsíců před smrtí dotyčného a pozorujeme jeho chování. Pak se sami se přikloníme buď k Peklu nebo k Nebi a tam bude po smrti vyslán. Ale víc ti o tom opravdu neprozradím."
Ještě jednou jsem na něj zkusila smutné oči, ale když rozhodně zavrtěl hlavou, nechala jsem toho. "A jak jsi říkal, že porušuješ pravidla..."
"Ty chceš vědět jaká, že ano?" přerušil mě. "Jako všechno na zemi i my máme pravidla, za jejichž porušení jsme potrestáni. A jedním z bodů je nenavazovat žádné vztahy během mise."
"M-Mise?" vykoktala jsem. "Ty tu nejsi natrvalo?"
Rozesmál se, ale pak posmutněl. "Bohužel. Nejradši bych tu s tebou zůstal až do konce života, ale..."
"Ne, žádné ale!" položila jsem mu ukazováček na ústa a nejspíš hlavně kvůli mému zdrcenému výrazu opravdu utichl.
"Nechci žádné ale, chci být jen s tebou," zašeptala jsem. "Chci být šťastná, dokud to jde, protože až odejdeš, zhroutí se mi svět, zemřu!"
Zavřel oči a unikl tak mému smutnému pohledu. "Nikdy nezestárneme, slyšela jsi mě? Jak bys asi vypadala, kdybys v padesáti stále chodila s někým, kdo vypadá na osmnáct?"
Sklopila jsem hlavu. To by určitě nešlo, ale dřív, než jsem se stihla začít plně stresovat, mě něco napadlo. Oči se mi rozzářily a ústa se mi v návalu radosti roztáhla do úsměvu.
"Ne, to nikdy!" vyhrkl Sasuke, kterému hned došlo, co jsem měla na mysli.
"Proč ne?" nevzdávala jsem se.
"Nikdy z tebe neudělám zrůdu, nikdy!"
"Budeš muset, abych s tebou mohla být. On totiž věkový rozdíl nějakých tří let nevadí, ale až budu vypadat na šedesát a ty stále na osmnáct... a sám jsi to říkal!"
"Jo ale vynechal jsem jeden detail. Normálně nestárneme, ale jde to, když to chceme."
"A ty by ses kvůli mně vzdal mládí a krásy, jo?"
Chtěl kladně odpovědět, ale nepustila jsem ho ke slovu a pokračovala. "Jestli o tom totiž nevíš, lidé umírají, když dosáhnou svého věku. Ty bys mně opravdu chtěl vidět umírat?"
Viděla jsem, jak celý ztuhl a já jsem využila příležitosti. Naklonila jsem se k němu a prosebně mu zašeptala do ucha: "Prosím, chci být s tebou. Napořád..."
"Ne, já ti to nemůžu udělat!" trval si na svém, zadíval se mi do očí a já byla v koncích. Asi ho to opravdu trápilo.
"Ale já to chci," zašeptala jsem.
"Sakuro, ty nevíš, co obnáší být Andělem Pekla," povzdychnul si. "Nejsi na to připravená."
"Ale..."
"Věř mi. I mně to zezačátku dělalo problémy. A to jsem jako ninja v klidu vraždil. Opravdu, musíš žít s vědomím, že jsi spoustu odsoudil do Pekla a že tam asi právě trpí. Navíc jsi moc čistá a nevinná..."
"Můžeš mě toho zbavit," pousmála jsem se a políbila ho.
"Nemyslím tím tvoje panenství," zavrtěl hlavou. "Nejsi to co já, takže ani nevíš, jaký je to pocit, když tě vidím. Jsi ten nejnevinnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Tvá čistota z tebe přímo sálá, víš, lásko?"
To oslovení mě uvedlo do rozpaků.
"Vidíš. Červenáš se kvůli maličkostem, potěší tě můj úsměv. Spoustu, většině dívkám by to nestačilo, ale ty jsi jiná. Ty jsi moje maličká, roztomiloučká třešnička."
Zčervenala jsem ještě víc a sklopila jsem zrak. Pak mě napadla další otázka. "Já... chtěla bych vědět, jestli umíte číst myšlenky?"
"Schopnosti jsou individuální, každý si ponechá ty svoje a ještě získá nové," odpověděl. "Ale proč tě napadlo zrovna tohle?"
"Párkrát jsem měla pocit, jako bys mi četl myšlenky," zamumlala jsem popravdě. "Řekl jsi přesně to, na co jsem myslela."
Zasmál se, ale pak zase zvážněl. "Dobrá... Číst myšlenky neumím, ne doslova. Dokážu jen vycítit tvoje pocity a - jak bych to řekl... každý člověk do okolí vysílá takové zvláštní vibrace, které já dokážu vnímat a pak tak nějak vidím, na co myslí. Ale jen někdy."
"A proč... proč je tvá pokožka někdy ledová a jindy zase horká?"
Zarazil se. "No, víš..." začal zdráhavě. "Za normálních okolností máme pokožku studenou, ohřeje se vždycky, když se přeměníme do své andělské podoby a taky když nám je něco hodně příjemné a jsme... trochu vzrušení."
Pousmála jsem se. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem hlavu měla plnou šibalství. Zvedla jsem ruku a prstem jsem Sasukeho lehce pohladila po odhalené hrudi. Teplota jeho pokožky okamžitě znatelně stoupla a když jsem se k němu ještě naklonila tak, dýchla jsem na něj a přitom se o něj lehce otřela rty, jeho pokožka se zase rozhořela.
Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se usmát. "Opravdu," uznala jsem a odtáhla se od něj.
"Začínáš být škodolibá," vyčetl mi a bojovně nadzvedl hlavu.
A já se zmohla jen na pořádně zívnutí.
"Jdeme spát," rozhodl Sasuke. "Už jsem tě svými řečmi utahal dost."
"Neutahal," namítla jsem, ale lehla jsem si.
Učinil to samé a zezadu mě objal. Ještě jsem ucítila jeho rty na krku jako to nejhebčí pohlazení, uslyšela slůvko: "Dobrou" a pak už jsem konečně usnula.

Když jsem se vzbudila, hodiny ukazovaly devět dvacet. Okamžitě jsem vylítla z postele a vyrušila tím i spícího Sasukeho.
"Zaspali jsme!" hlásila jsem mu a chaoticky přitom poletovala po pokoji s myšlenkami, že přijdu pozdě do školy.
Ale on se ani nepohnul, dál ležel v posteli a upíral na mě ty svoje temné oči.
"Ty nevstáváš?" přišlo mi to po chvíli divné.
Pobaveně na mě pohlédl. "Víš o tom, že dneska je sobota?"
Zastavila jsem se uprostřed bezhlavého hledání svého oblečení, které jsem včera někam odložila a teď si ani za boha nemohla vzpomenout kam. "To myslíš vážně?" pohlédla jsem na něj.
Jen přikývl stále s tím pobaveným výrazem.
"No bezva," zaklela jsem. "A já tady ze sebe dělám idiota! Tos mi to nemohl říct dřív?"
"Neptala ses," bránil se s úsměvem.
Povzdychla jsem si a podívala se na něj. Najednou ke mně jeho ruce bleskurychle vystřelily a já už stihla jen vykřiknout, když mě strhnul k sobě do postele a překulil se nade mě. Čekala jsem, že mě políbí, ale on se na mě jen díval jako na nějaký obrázek.
"Jsi tak krásná," zamumlal a odhrnul mi neposlušný pramínek vlasů z očí.
Zčervenala jsem a musela jsem uhnout pohledem.
"Roztomilá..." zopakoval svůj názor na mé chování, za bradu mi zase pootočil hlavu a přiblížil svou tvář k mé. "Jméno Sakura se pro tebe hodí. Jsi moje malinká třešinka..."
Konečně mě políbil a když se ode mě odtrhl, dlaněmi jsem jen tak přejížděla po jeho horké krční pokožce a cuchala mu jemné vlásky na temeni.
Zapřel se o matraci a podíval se na mě z větší vzdálenosti, takže jsem musela natáhnout ruce, abych ho nepustila. Pak se zase skrčil a opřel se o předloktí. "Jsi tak nádherná," polichotil mi znovu. "Těžko uvěřit, že jsi jen a jen moje."
Když to teď vyslovil on, znovu jsem se začervenala. Asi si budu muset zvyknout, že v jeho přítomnosti budu měnit barvu skoro pořád.
"Miluju tě, můj Anděli," zašeptala jsem zaujatá jeho očima.
Kouzelně se usmál.
"A tak mě napadá..." začla jsem zamyšleně. "Mám být zase škodolibá nebo ne?"
"Nechám to na tobě," odpověděl a učeně přitom pokýval hlavou.
"Jak myslíš..." ušklíbla jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.