CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, angel of Hell 10

1. července 2009 v 11:42 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

10.časť: Strach

autorka Koizumi Michiyo

Zbytek týdne proběhl v pohodě, akorát já jsem se cítila tak nějak... divně. Nemohla jsem si pomoct, prostě to tak bylo. Ten hrom nebyl přirozený a to se dalo vyčíst už jen z toho, že nikde nebyl vidět blesk. A mě to prostě a jednoduše rozrušovalo.


Ale úplně všichni jsme se vraceli téměř neradi a já jsem zpátky do města nechtěla vůbec. Zase utíkat před debilními novináři a fotografy a poslouchat lži o mé matce, no kdo by po tom toužil?
Vyjeli jsme v neděli dopoledne, asi v deset hodin a já jsem ani nemusela Naruta přemlouvat, aby mě pustil vedle Sasukeho. Sám si automaticky sednul dozadu k Hinatě.
Cesta proběhla v klidu. Sasuke mě, když mohl, držel za ruku a usmíval se, ale nikdy nespustil volant a ani zrak ze silnice.
Hned před mým a Hinatiným domovem na nás čekalo šílenství, které vyvolala falešná výpověď mé matky.
Naruto s Hinatou se lehce dostali do domu i s většinou našich věcí, ale na mě a na Sasukeho se sesypali novináři.
"Kde jste byli? Co jste tam dělali?" Hlavně takhle zněly otázky, které nám pokládali.
Nejdřív jsem chtěla co nejrychleji zdrhnout do domu, ale pak mě něco napadlo. Ale nejdřív jsem se musela dovolit Sasukeho.
Ta část naší domluvy byla poněkud lehčí, než jsem čekala. Sasuke ke mně totiž hned přišel a objal mě kolem ramen, aby mě chránil před blesky fotoaparátů a před jinými škodlivými faktory. Pošeptala jsem mu svůj úmysl do ucha a on se na mě jen usmál.
Úsměv jsem mu oplatila a pak jsem sama a sebevědomě napochodovala přímo do středu hloučku, který se kolem nás utvořil. Dost mě překvapilo, že tam byla i televize. To se lidi opravdu zajímají o takovýhle kraviny? No ale to je teď fuk.
"Slečno Haruno, kde jste byla se svým přítelem?" vrhli se na mě lidi z televize.
Místo odpovědi na otázku jsem mu vytrhla mikrofon z ruky. "Jen chci, abyste věděli, že ještě před mým - před naším odjezdem pryč mezi mnou a Sasukem nic nebylo. A mami, jestli se díváš, jen ti chci poděkovat za tvůj podraz. Ano, slyšíš dobře. Děkuji ti i za to, žes mi vrazila kudlu do zad. Moc dobře víš, že tvoje slova nebyla pravdivá a taky jsi určitě nezapomněla, jak to bylo ve skutečnosti. Ale aspoň k něčemu to bylo. Teoreticky nebýt tebe, nikdy bych se se Sasukem nedala dohromady, takže za tohle ti děkuji."
Pak jsem mikrofon hodila zpátky na vyjeveného reportéra a odkráčela jsem zpět k Sasukemu, který mě přede všemi lehounce políbil, díky čemuž si všichni fotografové málem umačkali prsty, jak začli zuřivě pořizovat nové snímky. A on mě znovu vzal kolem ramen, popadl zbylé věci z auta a odešel se mnou do domu.
"Natřela jsi jim to!" přivítal mě Naruto radostným křikem.
"Já jim to nechtěla natřít," upozornila jsem ho. "Jen jsem řekla to, co jsem měla na srdci."
Během našeho pobytu na chatě rodiny Uzumaki se nám totiž Naruto svěřil, že jeho úmyslem nebylo jen užít si s námi bezvadný týden, což se mimochodem povedlo na jedničku, ale i pomoci nám oddychnout si od - cituji - pitomců, kteří nám kazí život.
Takže to, že teď se Sasukem jsme spolu, je vlastně vina mé matky a šílenství kolem její výpovědi. Ale taky musím poděkovat Narutovi, protože i on na tom má velkou, možná tu největší zásluhu.

A ještě ten den vyšla pravda najevo. Moji bývalí sousedi totiž vypověděli, že téměř dennodenně slyšeli, jak na mě má matka řve a několik jich prý i vidělo, jak mě mlátí. Takže teď všichni začli terorizovat mou matku a v mém okolí konečně nastal klid - a předtím se dokonce ještě hromadně omluvili. Vlastně klid tu nebude nikdy, dokud tu bude Karin.
Ta málem zešílela z mého prohlášení, že jsem se Sasukem začla chodit. A na místě omdlela, když viděla, jak mi Sasuke do ucha šeptá krásná slůvka, z kterých se mi na tváři objevily ruměnce.
Ale už tu byla relativně pohoda.
Až na to, že mě pořád trápil ten divný pocit. Připadala jsem si, jako by mě něco pořád sledovalo, jako by to jen čekalo na vhodnou příležitost k útoku. A ten pocit byl nejhorší, když jsem byla sama. Se Sasukem po boku jsem ten strach a stísněnost vůbec nevnímala a bavila se, ale jakmile můj černovlasý přítel zmizel, třeba jen na chvíli odešel do jiné místnosti, okamžitě se mi tělem začly šířit varovné signály a upozornění.
Svěřila jsem se tím i Hinatě, ale ani ona to nechápala. Radila mi, abych to řekla Sasukemu, ale to se mi nechtělo. Mohl by mi na to odpovědět, ale to by nejdřív musel chtít. Navíc on sám se mi někdy zdál tak nějak ostražitější a chtěl se mnou trávit co nejvíc času, jako by se něčeho bál.
A i když moje přání dozvědět se pravdu o Sasukem bylo asi odstartováním toho všeho, pořád jsem po tom nepřestala toužit, ba naopak se touha změnila v přímou nutnost. Doslova jsem to potřebovala vědět.

Jednoho dne jsem se probudila a ten nepříjemný pocit, který mě neustále pronásledoval, byl ještě silnější a horší. Venku bylo zataženo, ale nepršelo. Jen pomyslné bleděmodré nebe a zářící slunce halily těžké, šedé, místy až černé mraky.
Celý den jsem dumala, proč zrovna dneska je to tak nesnesitelné, hledala jsem důvod té změny k horšímu. Až odpoledne mě něco napadlo a chvíli předtím se temné mraky roztrhaly a vykouklo i slunko - naštěstí...
Zrovna jsem se Sasukem seděla v autě a on mě vezl domů, když jsem si vzpomněla na své noční zážitky. Když jsem viděla tu podivnou a strašidelnou bytost, byl úplněk! Třeba to s tím nějak souvisí, protože i dnes v noci měl měsíc mít takový tvar, měl být vidět úplně celý.
Sakra prober se, holka! nadávala jsem na sebe v duchu. Žij v realitě a ne v hororu!
Věci, které mě napadaly, byly totiž opravdu jak vystřižené z nějakého děsivého hororového filmu. A pravděpodobnost, že by se něco takového dělo i ve skutečnosti, byla téměř nulová.
"Co děláš dnes večer?" zeptal se Sasuke najednou a vyrušil mě tím z praštěných úvah.
"Nic," odpověděla jsem. "Proč se ptáš?"
"Já jen že bys mohla přespat u mě," objasnil mi to.
Jeho slova zapůsobila tak, že jsem na něj ještě hodnou chvíli civěla jak na vola.
Z hlavy jsem vypustila veškeré myšlenky kolem oné bytosti i toho pocitu a dokázala jsem se soustředit jen na jedno. On po mně chce, abych s ním v noci byla úplně sama! Co když po mně bude chtít... TO! panikařila jsem. Sakra nad čím to zase uvažuješ?! On není úchyl a nebude tě nutit do něčeho, co ještě nechceš! Teda pokud to nechceš...
Hlava mi třeštila. Hádala jsem se sama se sebou. Jedna moje část byla pro to, že TO chci, druhá zase proti.
"Jen taková nevinná večeře a hotovo," pokračoval Sasuke. "Co na to říkáš?"
Ale tvářil se trochu nejistě. Jako by z něčeho měl strach. Ale z čeho? Z toho, že bych dneska měla být sama, nebo naopak z toho, že řeknu ano a budu spát u něj? Věděl snad něco o té podivné bytosti, i jeho stíhal ten děsivý pocit? Už zase jsem si pokládala otázky, na které jsem sama nemohla najít odpověď.
"Tak dobře," souhlasila jsem s jeho návrhem, když zastavil před mým domovem. "Stavíš se pro mě?"
"V sedm mě čekej," usmál se, políbil mě a hned co jsem vyskočila z auta, odjel.

"Ty u něj vážně hodláš spát?" nevěřila mi Hinata.
"Už jsem to přežila dvakrát, nevím proč by to teď mělo být jiné," pokrčila jsem rameny a svými slovy jsem se snažila přesvědčit i sama sebe.
"Vzpamatuj se, holka! Teď jste spolu! Tvoříte pár, jste do sebe zamilovaní!"
"Zamilovaní jsme byli i předtím."
"Jo, akorát jste se to jeden druhému báli říct a tudíž jste se spolu ani nemohli..."
"Dost!"
"Promiň," omluvila se, když jsem sebou praštila na postel a zoufale jsem zírala do stropu.
"Tvoje řeči mi fakt pomohly, Hin," zakabonila jsem se.
"Promiň," špitla ještě jednou a zahanbeně sklopila zrak.
"No nic, snad to nějak přežiju," povzdychla jsem si a posadila jsem se. "A jestli ne, neměla jsem s ním souhlasit."
"Chceš nějak pomoct s vybráním oblečení a s nalíčením?" zeptala se Hinata. Věděla jsem, že si aspoň něčím chce zlepšit reputaci.
"Ne, to je dobrý," pousmála jsem se na ni. "Nechci se před ním nějak přetvařovat. Prostě si vezmu nějaké šaty a tím to hasne."
A tak jsem to taky udělala. Vyhrabala jsem ke kolenům dlouhé rudé šaty na ramínka s malým rozparkem na pravé straně, učesala jsem se a byla jsem připravená vyrazit. Teda ještě jsem si vzala černé lodičky na menším podpatku.
"Moc ti to sluší," usmál se na mě Sasuke okamžitě, co jsem nastoupila.
"Děkuju," začervenala jsem se.
Přitáhl si mě k sobě, políbil mě a vyjeli jsme, směr jeho dům. Když jsem se ohlédla, v okně jsem zahlédla Hinatu držící mi palce. Usmála jsem se na ni a otočila jsem se.
Celou cestu jsem přemýšlela, jestli jsem udělala dobře, když jsem souhlasila s jeho návrhem. Ale jak mě tak napadlo, třeba se mi podaří zjistit, co je vlastně zač a to za to stojí.
"Jaký jsi měla den?" zeptal se mě, když zajel do garáže.
"Celkem to šlo," odpověděla jsem a vyskočila jsem ven. "Hlavně díky tobě."
"Děkuji, má třešňová vílo," lehce se poklonil a já se rozesmála.
Když chtěl, dokázal být tak vtipný, milý a roztržitý, ale stejně tak i chladný, vážný a děsivý. Naštěstí se mnou si vybíral převážně první příklad svého chování.
Jelikož venku bylo ještě hezky, šli jsme si sednout na menší zahrádku za domem. Sem tam jsme si povídali, sem tam jsme mlčeli a jeden druhému jsme se dívali do očí. Oběma to stačilo, byli jsme spolu a to bylo hlavní...
Západ slunce byl nádherný. Ztrácelo se za korunami stromů a jeho oranžové, až rudé světlo nás ozařovalo a atmosféra se stávala téměř nadpřirozenou, kouzelnou.
Když se i poslední sluneční paprsky schovaly za horizont a oblohou se rozšiřovaly odstíny nejdřív tmavší šedé, pak černé s nádechem temně modré, se Sasukem jsme se stáhli do domu. V obýváku jsme si sedli k televizi, chvíli jsme se na ni dívali, ale nedávali nic zajímavého, tak ji Sasuke vypnul a zase jsme si začli povídat.
Právě když mi líčil jednu historku, světlo lampy zablikalo a pak zhaslo docela. Bylo už jedenáct hodin.
"Asi vypnuli proud," konstatoval Sasuke. "Půjdeme si lehnout."
"Dobře," souhlasila jsem, protože jsem přeci jen byla trochu unavená.
"Něco na spaní asi nemáš, viď?" zvedl se a i mně pomohl na nohy. "No nevadí, něco pro tebe najdu."
Poslušně jsem za ním šla až do ložnice, kde mi po chvíli přehrabování ve skříni podal volné tmavě modré triko s podivným znakem na levé straně na prsou - přibližně někde tam, kde se nachází srdce.
Odběhla jsem se umýt a pak jsem se se Sasukem, který zatím, co jsem se sprchovala, čekal v ložnici, vystřídala. Když se vrátil i on, jednoduše si přilehl ke mně do postele, ruce mi položil kolem pasu a hotovo. Nic víc po mně nechtěl.
Během chvíle jsem usnula, ale stejně jako minulou noc s úplňkem na nebi i teď jsem se probudila. A navíc pár minut před půlnocí.
Vlastně mě probral neuvěřitelný strach. "Sasuke," zašeptala jsem a chtěla jsem se k němu přitisknout, ale v posteli nebyl. To moje zděšení ještě zvětšilo.
"Sasuke!" zavolala jsem hlasitěji a zoufalost už byla dost citelně znát i v mém hlase.
Nic se neozvalo, neuslyšela jsem jeho chlácholivá slova, ticho...
A s každou další vteřinou můj strach rostl a pocit stísněnosti se stále zvětšoval. Pár sekund před dvanáctou už byl nesnesitelný a slzy mi po tváři tekly proudem. Co se to tu děje?
Hodinové ručičky současně přeskočily na dvanáctku a já s nimi hlasitě vykřikla. Ta divná bytost, která mě tak děsila, se teď vznášela přímo u okna a natahovala ruku ke skleněné tabuli.
Svírala mě panická hrůza, nemohla jsem se vůbec pohnout.
A ta bytost stále přibližovala svou paži, jeden prst už položila na okno a v bodě dotyku se utvořila dírka, jak se sklo roztavilo. Ale dál už se to nedostalo.
Noc prořízl varovný výkřik v nějakém mně cizím jazyce a vzápětí byla ta bytost sražena jinou, podobnou, ale přesto rozdílnou. Děs se zmizením toho divného anděla odezněl, přítomnost druhého ve mně vyvolávala jen úctu a nepatrný náznak strachu.
"Sasuke," zhroutila jsem se na zem a usedavě jsem se rozplakala.
"Sakuro..." moje jméno vyšlo z úst nadpřirozené bytosti, která tu zůstala.
Nedokázala jsem vnímat, byla jsem stále moc vyděšená. Pořád jsem opakovala Sasukeho jméno a po chvíli jsem jednoduše omdlela.

Probrala jsem se někdy po jedné hodině ranní.
Ležela jsem v posteli a nade mnou se skláněl ten, koho jsem tak úpěnlivě volala, Sasuke.
S výkřikem jeho jména jsem se mu vrhla kolem krku a upustila jsem ještě několik slz. A on mě jednou rukou pevně držel za záda, šeptal mi chlácholivá slůvka a druhou rukou mě hladil ve vlasech.
"C-Co to bylo?" vykoktala jsem pak. "Prosím, odpověz. Vím, že to víš! Nevědomost mě ničí, to, že nevím, proti komu stojím, co mě sleduje. Mám strach, prosím, řekni mi to."
Jen se ode mě odtáhl a upřel na mě smutný pohled.
"Odpusť, maličká," zašeptal a odstoupil od mě. Nechápala jsem to, ale neměla jsem čas položit mu nějakou otázku.
Jeho tetování se najednou rozzářilo a oči mu zažhnuly vražednou rudou barvou. Pak kolem něj začal vířit divný černý prach a shromažďoval se hlavně u jeho zad. Vlasy se mu trochu prodloužily a z toho vířícího prachu se skládala temná křídla.
Jeho tetování zhaslo a proměna byla dokonána. Přede mnou stála ta divná bytost, ta, která zahnala tu druhou k útěku.
"Promiň mi to, maličká," zašeptal znovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.