CHCEŠ SPRIATELIŤ? --Klik--

CHCEŠ "JEDNORÁZOVKU"? --Klik--

STORIES FROM YOU^^-prihláste sa--Klik--

----------------------------------------------------------------------------
NAJNOVŠIE POVIEDKY

I want you, Angel of Hell 13

1. července 2009 v 12:02 | Yuuki Suzuki ^_^ |  Koizumi

13.časť: Prenasledovanie

autorka:Koizumi Michiyo
Už jsem se nadechovala, ale předběhl mě. "Vysvětlím ti to uvnitř," řekl, a tak jsme se otočili a napochodovali do obýváku.
"Jak už jsem řekl, Takahiro je jedním z nás, je Andělem Pekla stejně jako já," začal. "Ale řadí se ještě do zvláštní skupiny zvané Likvidátoři. Ti mají za úkol udržovat na Zemi dobro a zlo v rovnováze..."

"Jak?" To jediné jsem ze sebe dokázala dostat. Tak nějak instinktivně jsem se bála.
Mlčel a jeho obličej zkroutila zoufalá, až bolestná grimasa.
"Jak?" naléhala jsem na něj a můj hlas pomalu přecházel do šepotu.
Zavřel oči a odvrátil ode mě tvář. Chvíli bylo ticho, ale já jsem v mysli přímo křičela jediné slovo: "JAK?!". A on to samozřejmě slyšel. "Znáš příběhy o upírech, ne?" zeptal se najednou, otevřel oči a upřel na mě svůj pohled. V těch jeho temných onyxech se odrážela skutečná bolest a taky strach.
"Ne, to přece..." Nemohla jsem to doříct, neměla jsem odvahu.
Zase zavřel oči, jak se nechtěl dívat do těch mých, které se pomalu ale jistě začly plnit slzami. "Likvidátoři akorát narozdíl od upírů nenechávají stopy, nezanechávají mrtvá těla..."
"Chceš říct, že oni..." Zase jsem to nedořekla.
"Ano," ztrápeně přikývl. "Nejdřív tě zabijí prokousnutím krční tepny a pak..." Zarazil se a zatvářil se znechuceně. "Pak je z tebe už jen jejich potrava..."
Nevydržela jsem to, rozbrečela jsem se. Prostě toho na mě bylo moc najednou. To, že Sasuke je tím Andělem Pekla, by se ještě nějak přežilo, i přes ten hrozný zážitek z noci bych se nějak přehoupla, ale tohle bylo příliš. I když to Sasuke nevyslovil nahlas, došlo mi to, došlo mi všechno... dalo mi smysl Takahirovo počínání, jeho podivné věty a sliby. On si pro mě přijde a pak mě... zlikviduje. Radikálně, jednou provždy...
"Je mi to líto," zašeptal Sasuke jako na potvrzení mých myšlenek, které pravděpodobně slyšel. "Kdybych se k tobě nepřiblížil," pokračoval, "kdybych tě ignoroval, kdybych si tě nepustil k tělu..."
"Není to tvoje vina," zarazila jsem ho, i když se mi po tváři valily slzy a sama jsem měla co dělat, abych takovou obyčejnou a jednoduchou větu dala dohromady.
"Ale je! Je to moje vina!" nepřestával si to vyčítat, i když vlastně nebylo co.
"Ty za to nemůžeš," pokusila jsem se znova, ale nepomohlo to.
Ani nevím, jak se mi povedlo nezčervenat, prostě jsem jeho obličej vzala do dlaní a zadívala se mu do očí. "Nedělej mi to ještě horší, Sasuke," zašeptala jsem prosebně.
Tohle konečně zabralo, zase se z něj stal ten klidný Sasuke, kterého jen tak něco nerozhodí.
"Promiň mi to, Saky," špitnul. "Miluju tě a díky mně ses teď stala Takahirovou kořistí."
"Ne, není to díky tobě," zavrtěla jsem hlavou. "Jestli o tom nevíš, tak v našem vztahu jsou dva lidé, ty a já. Jestli za to, co se stalo, někdo může, pak jsme to oba dva."
Povzdechl si. "Pojď sem," vybídl mě a já se mu schoulila do náruče. "Miluju tě."
"Já tebe taky," oplatila jsem mu to šeptem.
Pohlédl mi do očí. "Ne, ty nezemřeš!" prohlásil pak rozhodně. "O to už se postarám!"
To už jsem zčervenala. "Můžu se tě na něco zeptat?" zamumlala jsem.
"Hm..." zavrněl a rukou mi projížděl krátké vlasy.
"Jak mě..." zavrtěla jsem hlavou. Ne, to nechci vědět. "Co se se mnou stane, jestli mě Takahiro zabije?"
"Opravdu to chceš vědět?" zeptal se.
Skousla jsem si dolní ret a po chvíli jsem jistě přikývla.
"Kdyby tě Takahiro zabil normálním způsobem," zarazil se a podíval se na mě, jestli jsem pochopila. Nejspíš se mu nechtělo říkat něco ve smyslu: "Kdyby tě Takahiro snědl". A já se mu ani nedivím. Když jsem se smířlivě pousmála, pokračoval: "Takže dejme tomu, že by tě Takahiro zabil a... vždyť víš. Není to stejné, jako kdyby to samé udělalo nějaké zvíře. Likvidátoři zničí i tvou duši. Pak bys nepřišla ani do Nebe, ani do Pekla, prostě bys přestala existovat. Veškeré vzpomínky na tebe by byly zapomenuty, už by tě nikdo nikde neviděl..."
Tak tohle mě teda čeká, napadlo mě.
V tu chvíli se Sasuke zatvářil rozzlobeně.
"Už jsem ti říkal, že tě ochráním stůj co stůj!" zamručel. S tím jeho čtením myšlenek to bude mnohem těžší, když mi teď může dát najevo, že je slyšel.
Zatvářil se přísněji a nabručeněji, asi si moje myšlenkové stížnosti na jeho schopnost taky vyslechl.
"Miluju tě," zkusila jsem si to u něj vyžehlit.
Opravdu to zabralo, jeho tvář najednou zjihla a on se na mě usmál. Jemně mě políbil, pak ale zase posmutněl.
"Nikdy si neodpustím, jestli ti něco udělá," zašeptal, trochu sklonil hlavu a podíval se mi do očí. "Bez tvých smaragdů bych to nepřežil."
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že slovem smaragdy má na mysli mé oči. A to samozřejmě nemohlo zůstat bez obvyklé reakce - zrudnutí.
"Ale proč mě vlastně chce zničit?" napadlo mě najednou.
"To ví jen on sám," zamračil se Sasuke. "Ale pravděpodobně už dlouho neměl možnost někoho zlikvidovat a jak sám řekl, ty jsi pro něj moc chutné sousto. Jsi pravděpodobně ta nejčistší bytost na světě, jaká tu kdy byla. Jsem si jistý, že tvoje nevinnost by všem Likvidátorům chutnala. I oni totiž vnímají zkaženost, dokonce ještě víc než obyčejní Andělé Pekel a mně osobně se dělá zle jen při pomyšlení, že bych s někým skrznaskrz prohnilým měl dlouho zůstat v jedné místnosti a Likvidátoři taková individua ještě musejí požírat." Zatvářil se, jako by mu bylo opravdu špatně. "Místy je opravdu obdivuju. Já bych nemohl... Ale je pravda, že oni to po nějaké době vnímají jinak. Ničení je pro ně požitkem, ať už je ta osoba jakákoliv, ale logicky jim více chutnají lidé aspoň trochu jako ty."
Hlasitě jsem polkla a lehce jsem zatřásla hlavou, abych se vzpamatovala. Začínala jsem se totiž bát.
"Já tě nedám," ujistil mě znovu Sasuke a přitáhl si mě do objetí.
"Já vím," přikývla jsem. "Jen mám..."
"Strach," dopověděl za mě. "Přirozeně."
Neradostně jsem se pousmála.
"Musíš se ke mně přestěhovat," prohlásil najednou Sasuke.
"Cože?" vyhrkla jsem a zadívala se na něj, jestli to myslel vážně.
"Teď, když tě Takahiro pronásleduje, by byla naprostá blbost nechat tě bydlet jen s Hinatinou rodinou," odpověděl. "A pro tebe by to byla jistá smrt. On se nezastaví, ani kdyby kolem tebe bylo hned sto lidí, všichni připravení za tebe nasadit život. Všechny by zabil a pak by si pochutnal na tobě. Věř mi, neslyšela jsi ani jednu historku z těch, které se o něm vykládají a všechny jsou pravdivé. Tobě by pravděpodobně naskakovala husí kůže už při té nejmírnější. Ze všech Likvidátorů je Takahiro právě ten nejhorší, nejtvrdší. Mám strach, že ani já mu nedokážu zabránit, aby tě..." Zlomil se mu hlas a nedopověděl.
"Dobře," souhlasila jsem pak a on na mě vykulil oči.
"Cože?" zeptal se stejně jako předtím já.
"Přestěhuji se k tobě," potvrdila jsem znova. "Jestli to zvyšuje bezpečnost Hinaty a ostatních..."
"Bezpečnost Hinaty a ostatních?" Zněl nevěřícně.
"Je na tom něco divného?"
"Ty jsi opravdu neuvěřitelná," zasmál se. "Jde ti o život jako nikomu na téhle planetě a ty si pořád děláš starosti o ostatní."
"A vadí ti to?" zajímala jsem se kousavě.
"Miluju tě," zamluvil to a lehce se svými rty otřel o mé, přičemž se mi zrychlil tep a na všechno ostatní jsem zapomněla.
"Pojď, musíš si co nejrychleji sbalit," řekl pak a já se vrátila zpět do děsivé reality.
Vytáhl mě na nohy a oba jsme rychle pádili k autu, já stále jen v jeho tričku a svých kalhotkách - nejsem děvka jako Karin, ta by to vzala naostro.
Akorát jsem nějak nepomyslela na svoje spolubydlící. Když jsem se tam jako velká voda přihnala jen v Sasukeho triku - které mi naštěstí bylo jako nějaké kratší šaty - a v kalhotkách, boty jsem taky nějak pozapomněla, Hinata, Hanabi, Hiashi a jeho žena Hisako na mě zírali jako na ducha - plus k tomu ještě Sasuke v patách. A když jsem na ně vybalila, že se zase stěhuju a ještě navíc k němu, Hiashi, který mě bral jako dceru, málem šel koupit brokovnici.
Rychle jsem si sbalila věci a ve spěchu jsem odešla; ještě předtím jsem si ale oblékla bílé kraťásky, které sice nepřinesly nějakou výraznou změnu, ale když vás v nich lidé uvidí, aspoň si neřeknou, že jste právě utekli z nějaké dálnice... většinou. Ale nemohlo mi uniknout, že celá rodina byla z mého odchodu mimo a všichni byli smutní.
Ovšem i mně rvalo srdce takhle je opouštět, ale jejich bezpečnost byla přednější.
Zrovna jsme vjeli do lesa, když se opět dostavil známý pocit sledovanosti a Sasuke rázem rozzlobeně zasyčel.
"To je zmetek," zanadával tiše.
"Cože?" nechápala jsem.
"Ví, že umím číst myšlenky a využívá toho," objasnil mi to.
"Co si myslel?" naléhala jsem na něj.
"Jinak řečeno jsem tě jistým způsobem viděl umírat, stačí?" Začínal být podrážděný.
"Jo, stačí," odsekla jsem. Mluvil se mnou, jako bych za to snad mohla.
Jednou rukou vyhledal tu moji, druhou stále svíral volant. "Promiň," omluvil se. Stručně, lehce, ale upřímně.
Ale stejně zůstala dusná atmosféra a mně se svíral žaludek.
"Jak jsi tuhle říkal, že ti je trochu přes tři sta let..." nadhodila jsem. "Co přesně znamená to trochu?"
Sasuke se zazubil. "Ále, takový malý číslo..."
"No ták, řekni mi to," nepřestávala jsem.
"Asi tak šedesát," vymáčkla jsem z něj nakonec.
"A tomu říkáš trochu?!" vyjekla jsem.
"Proti těm tří stovkám to není zase tolik."
"Jóó... jen víc jak polovina dalšího století, to přece nic není."
Usmál se. "Víš, že máš ještě nadání rozptýlit mě?"
"A to je dobře nebo špatně?" zajímala jsem se.
"Jak se to vezme," zauvažoval. "Ale teď to pomohlo."
Když jsme zastavili před domem, Sasuke mě poslal napřed s taškami s oblečením, ať si jdu napřed vybalit k němu do pokoje, že mi zbytek donese. A tak jsem si šla vybalit k němu do pokoje. Tak nějak mi došlo, že mě chce mít co nejvíc u sebe a nevadilo mi to, spíš naopak. Ten pocit neustále mě upozorňující, že tajemný Takahiro je v blízkosti, byl vždy slabší, když byl Sasuke se mnou. Všechny buňky v těle mě nepřestávaly varovat, že ten, co touží po mé smrti, není daleko a vyčkává, ale Sasukeho přítomnost jako by to zmírňovala.
Když jsem byla nahoře v pokoji, zatímco Sasuke se nacházel ještě někde v garáži, cítila jsem, že Takahiro je blíž, děs, který kolem sebe roznášel, byl blíž...
Sasuke mě našel schoulenou do klubíčka, přikrytou peřinou a klepajíc se strachy. Okamžitě ke mně přiskočil a objímal mě a houpal se mnou tak dlouho, dokud jsem se neuklidnila. Pak jsme sešli do kuchyně, kde jsme společně něco uvařili a následně jsme se přesunuli do jídelny.
"Tak takové to je, když tě pronásleduje Likvidátor," řekl najednou Sasuke.
Jen jsem povytáhla obočí.
"Máš strach, jsi jako smyslů zbavená," vysvětloval to na mně.
"Jo, jo, to stačí, chápu," zarazila jsem jeho výklad.
Ušklíbl se.
"A měla bych ještě jeden dotaz," informovala jsem ho.
"Hm?" pobídl mě se špagetami v puse.
"Jak se staneš Andělem Pekla?"
Najednou ho všechno žertování přešlo, dobrá nálada se taktéž ztratila a tvářil se vážně. Ty jeho změny nálady mě jednou asi zabijou.
"Ty si stejně nedáš pokoj, dokud ti to neřeknu, viď?" povzdychnul si. "Tak dobře... Anděle Pekla volí Shinigami, to už jsem ti myslím říkal. Vlastně se jím staneš ve chvíli, kdy tě Peklo pohltí. Shinigami nad tvým osudem rozhodne ještě předtím, než naposledy vydechneš a pak už je to lehké - buď jsi v Pekle nebo v Nebi. Když si ale zvolí nového Anděla Pekla, dotyčný sice dál může žít jako normální člověk, aspoň v rámci možností, ale nezůstane beze změny. Jeho schopnosti se změní, zlepší se a pak je taky poznamenám Tetováním smrti. To je znamením, že tě Peklo už jednou pohltilo. U každého je rozdílné a nachází se na jiném místě."
"Už jsem se lekla, že Takahiro má stejné tetování," oddychla jsem si.
Sasuke se jen zachechtal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.